Cestovatelka [DOKONČENO] ✔

34. JAK?!

,,Jak jsi se sem dostal!" hrnuli se mi slzy do očí. Tobi s tetou nikde a on v kuchyni. Jak se dostal z vězení! ,,Mám vlastní zdroje holčičko!" ,,Co chceš!?!" ,,Tebe!" ,,Máš smůlu já nejsem ničí a taky chci tak zůstat" řekla jsem a napsala Pepovi jednoduchou zprávu ať se vrátí a zavolá policii. ,,Budeš moje i kdybych měl zemřít!" ,,Tak zemři, protože tvoje nikdy nebudu!" snažila jsem se ho udržet na jednom místě. Naštěstí nikde neměl nůž ani nic takového a nikde nebyla krev což mě trošku uklidnilo. V tuhle chvíli se sem dostal Pepa i s policií. Odvezli ho a já s Pepou jsme hledali ty dva. Tobiho jsme našli pod postelí v jeho pokoji, ale tetu jsme nenašli. Zatím. Tobi, ale věděl kde je a tak nás zatáhl do sklepa, kde byla vyřícená teta. Vzali jsme jí rovnou do nemocnice a tam řekli, že bude v pořadu, že si jí tam pár dní nechají. Tobi byl rád já jsem byla ráda. Všichni jsme byli rádi. Přespala jsem s Pepou u Tobiho doma, protože jsem neměla sílu jít domů. ,,Omlouvám se, že jsem tě sem zavolala znovu, ale trošku jsem panikařila a navíc nevím jak se odtamtud dostal". ,,To nevadí a teď mi hezky popořadě řekni, kdo to byl". Povzdychla jsem si a začala vyprávět. ,,To byl Vítek. Můj bejvalej. Před dvouma rokama jsme spolu chodili. Pak se mi neozíval a začal mě podvádět. Málem zabil Dominika a Matyáše. Své přátele. Prý chce mě, ale já mu to nedovolím. Teď jde ještě hlouběji do bližší rodiny. Bojím se co udělá". ,,To bude dobrý. Kluci jsou teď v pohodě tvoje teta taky a máš nás, kteří tě podpoří" uklidňoval mě a Tobi mě objal. Obětí jsem mu opětovala. "Už nikdo není se mnou v bezpečí" říkalo mi svědomí až mě to bolelo u srdce, protože je to pravda. Nebýt mě tak Vítek je v pohodě a všichni ostatní si žijou jak si žili před tím než mě poznali. Ale zase by Aetix teď neměl editora. Je to těžký! Zrovna mi Tobi usnul v náručí. Odnesla jsem ho tedy do postele a Pepa si šel už taky lehnout. Oba vypadali tak sladce a nevinně. Musím se rozhodnout, jestli teď nebo jindy. Ale co Tobi?! Je to těžký jak hovado! Vzala jsem si mikynu a šla jsem se projít nočním městem.
Jsem rozhodnutá, ale udělám to jindy. Nemůžu tu nechat Tobiho a tetu, Radka, Štěpána, Matyho s Domčou, Nika se Samem, Nikču, Kláru, Vláďu, Vodopáda, Danka, Pepu, Páju a Míšu. Nemůžu tu všechny nechat jen kvůli bláznovi. Je pomalu ráno a já jsem vůbec nespala. Super, ne?! Jednoduchý způsob jak se dostat znovu do nemocnice. Jestli dneska sebou švihnu, tak se nechci probrat! Jdu do kuchyně udělat snídani a lehnu si na gauč kde následně usnu.

,,Ahoj Petře". ,,Ahoj Káťo". ,,Budeme si hrát na babu?" ,,Jo máš jí" řekl a oba jsme se smáli. Bylo mi tak skoro 8?! Nějak tak. Petře! Já chci vědět, kde tě mám najít! Mamina?! Ona je tu jeho máma?! ,,Děti pojďte na melouna!" řekla nám a my jsme nechali hraní a šli si pro kus melouna.

A dost! Zvedla jsem se z pohovky a šla k počítači. Pepu a Tobiho jsem úplně odignorovala a šla na TS za Matym.

K: Čus Maty!
M: Čau! To už se ti stýská?
K: Jsem v Hradci. Zítra přijedu i s Tobim. Teta je v nemocnici
M: Co se zase stalo?
K: Byl tu Vítek
M: Ten zmrd
D: Co se tu děje?
K: Ahoj Domí. To mluvil o Vítkovi
D: Jo aha, zlato jdu ti udělat snídani
M: Dobře děkuju *bylo slyšet jak políbil Dominika*
K: Ty jsi neměl snídani?!
M: Ještě ne. Vstával jsem první tak asi víš jak by to dopadlo bez dohledu
K: Jo jo. Dokážu si to živě představit