Cestovatelka [DOKONČENO] ✔

27. Konečně

Začali jsme se k sobě přibližovat a zanedlouho jsme byli v dlouhém toužebném polibku plný vášně, lásky, ale také opatrnosti. Jako by se bál, že se mh rozpadnu na nekonečno kousků pod tím polibkem. No jediné co se tak rozpadlo byl můj mozek. Ten mojí hlavu úplně opustil, ale díky tomu jsem se cítila v sedmém neby. Zároveň jsem si i připadala, že jsem cítila něco co jsem s Víťou nezažila. S Víťou jsem ten pocit neměla. Bylo to něco... Já to ani nedokážu popsat jak úžasný pocit to byl. Po chvíli jsme se museli odtáhnout kvůli nedostatku vzduchu a jen si o sebe opírali čela. Nechtěla jsem aby to skončilo. Ale... Prostě Honza. Zase. Mám momentálně chuť mu skočit po krku a uškrtit ho. Nebýt Toma už leží na zemi a dusím ho. Hned jsem na něj byla naštvaná. Ten nedá pokoj se svýma starostlivýma otázkama. Chápu, že se o nás bojí, ale ať nezapomíná, že máme vlastní život a rozhodujeme si o něm sami.

Po tom co konečně odešel a nechal nas tam samotné jsem děkovala bohu, že konečně odešel. Konečně jsme byli zase sami.

Pomalu jsme šli k Tomovi domů. Nikdy jsem vlastně u něj nebyla. Jen u Honzy a Dorči. Měl to tak krásné a útulné.

Zase jsem se záhadným způsobem dostala do postele. Chtěla jsem si vzít mobil, ale nešlo to. Byla jsem v Tomově pevném objetí. Když povolil tak jsem si šla pro mobil a podívala se na něj. Nic. Divný. Ani Daniel nic. Nechala jsem to být a udělala jsem lívance k snídani. To že spí Tom skoro do 10 mi nevadí aspoň jsem měla čas to udělat. Nic mi nedávalo smysl. Co se včera stalo? Opravdu to takhlen k Tomovi cítím? Po chvíli mě obejmuli jeho ruce. Trošku jsem se ho lekla, ale bylo to v pohodě. Dodělala jsem snídani a šla jsem si pro věci. Jedu domů, protože mě Tomáš ujistil, že je všechno v pohodě. No domů spíš k Matymu do Prahy, protože menší kontrola neuškodí.

Sedím v tom zaprděným vlaku. Ne že bych prděla to ne, ale jsou tu dva tlusťouši, a prý že je Bax tlustej. Haha tihlenti měli minimálně 250 kilo a prděli přes celý vlak. Všechny okna dole, ale ničemh to nepomohlo. Už se těším až budu v Praze.

Vzduch! Po asi hodině cítím ten úžasný vzduch! Člověk by neveřil, že se někomu bude stýkat po něčem co má pořád. Když jsem rozdýchala ty dva tlouštíky tak jsem se vydala k baráku. Bohužel jsem daleko nedošla, protože jsem narazila na... matku?! Co zas po mě chce i tak jsem se trošku vzdálila od lidí, aby nás nikdo neviděl. ,,Toho budeš litovat!" řekla a táhla mě zpátky do toho domu hrůzy. V duchu jsem si přála, aby jsme někoho potkali. Ale bylo to marný, teda pokud Domča nevytáhl Matyho ven. K mé smůle zůstali doma. Byly jsme celkem daleko od domu a já pomalu ztrácela naději, když jsme byly blíž k domu tak se zastavila a zbila mě, že jsem si zase na všechno, co jsem chtěla zapomenout, vzpoměla. ,,Hej! Nechte jí bejt!" to bylo to poslední co jsem slyšela než jsem padla do bezvědomí a viděla jsem jen černotu.

,,Tati! Radku!" viděla jsem je před sebou. ,,Vrať se k nim holčičko" řekl táta. ,,Ale co je se mnou?" zeptala jsem se. ,,Máma tě zbila do bezvědomí..." začal táta. ,,Ale musíš se vrátit. Nesmíš tam kluky nechat. Musíš se probudit" dořekl Radek a já jsem přikývla a snažila jsem vzbudit.