Cestovatelka [DOKONČENO] ✔

36. Ahoj mami 1/2

Sedíme u tety už nejakou tu hodinu a ani jednou nedala náznak, že jí něco bolí. Tobi věřil, že se uzdraví, ale já jsem si tím nebyla tak jistá. Sestřičky nám připravili gauč na spaní. ,,Nebude vadit, když tu na chvíli budu pracovat?" ,,Ne nebude" řekla teta a já si vzala noťas a začala jsem Pepovi stříhat video, který mi před chvílí poslal. Do toho mi psali Maty.

M: Ahoj jak je na tom?
K: Docela špatně
M: A Tobi?
K: Věří, že se brzo uzdraví, ale já si tím nejsem tak jistá
M: Mám nápad za chvilku jsem zpátky
K: Ok

Neřešila jsem to a stříhala jsem dál.

M: Jsem zpátky
K: Fajn a co jsi vymyslel?
M: Neřeknu
K: Prosím
M: Ne, bereš s sebou i Tobiho, že jo? Až se pak vrátíte?
K: No jo beru, proč?
M: Nic jen tak
K: Jo jasně

Konečně jsem měla dostříháno, ale něco se začalo dít.

K: Hele sorry ale musím jít pak se ozvu

Teta se svíjela v bolestech. Ihned jsem zavolala doktory a ti jí odvezli na sál.

Tobi: Co se jí stalo
Doktor: Má velké křeče a rány se nehojí
T: Ne! Já jí tu chci! Před dvouma rokama mi tu zemřel bratr! Nemůže mi tu zemřít i máma!
K: Tobi klid, budeme tu s ní, jo?!
T: J-jo *řekl mezi vzliky*
D: Budete se muset postarat o něj vy, jestli to nepřežije
K: Jaká je možnost, že tu s námi bude ještě pár dní
D: Malá, ale pokusíme se o, co nejdelší dobu
K: Dobře
T: Já chci mluvit s Domčou
K: Tak půjdeme na pokoj a tam mu zavoláme
T: Dobře

Bylo mi jo tak líto. Bolí mě to i za něj. Nechci, aby žil takhle. Já se o něj nemůžu starat pořád, ale do děcáku ho nedám, ani přes mojí mrtvolu. Na pokoji jsem se napojila na TS k Domčovi.

K: Ahoj Domí
T: Čauky Domčo
D: Ahoj vy dva, děje se něco?
K: Tobi chtěl s tebou mluvit
T: Domi, nevadilo by kdybych byl s tebou, když Káťa pojede s Matym za Petrem?
D: Ne nevadilo
K: Děkuju, že ho pohlídáš
D: Ale za málo. S Tobim to zvládneme
T: To jo, a kde máš Matyáše?
M: Já jsem vedle a poslouchám vás
K: Super tak mi řekni co jsi vymyslel
M: Neřeknu
K: Notak
T: Já to chci taky vědět!
M: Máte oba smůlu neřeknu
K: A di někam s tím neřeknu
M: Tak fajn stejně je tu oběd
D: Já pro to dojdu
M: Dobře zlato, jak je na tom
T: Prosím neptej se
M: Co? Proč?
K: Já to to pak vysvětlím
M: Dobře

Konečně přivezli tetu.

K: Musíme jít večer napíšu
M: Dobře Ahoj
T+K: Ahoj

,,Děti moje, prosím jděte domů". ,,Ne já od tebe neodejdu mami!" řekl zoufalí Tobi. ,,Ne Tobi! Budeš poslouchat Káťu" řekla a Tobi přikývl se slzami v očích. Píp píp. Pííííííííííp. Ne! ,,Ne prosím ne!" ,,Pojď Tobi půjdeme". ,,Ne!" ,,Tobi prosím!" ,,Já nechci!" ,,Já taky ne, ale musíme". ,,Dobře, ale pojedeme za Domčou a Matym". ,,Dobře" řekla jsem, pobalila věci a šli jsme na vlakáč.

,,Co tady tak brzo?" zeptal se Domča, když nás viděl ve dveřích. ,,Co se stalo?" zeptal se, když si všiml Tobiho s opuchlími a červenými oči. ,,Nezvládla to" ujasnila jsem a bylo slyšet jak Tobi znovu brečí. Domča ho hned šel obejmout a mě obejmul Maty. Já se rozbrečela nanovo jako Tobi. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo znovu. Domča odnesl někam Tobiho a já jsem tam stála s Matym v obětí. ,,Nechci tu být". ,,Co to zase povídáš za nesmysly?" ,,To kvůli mě oba zemřeli. Teď je řada na mě". ,,To neříkej". ,,Je mi to líto, že se to stalo zrovna jim". ,,Nikdo to nemohl vědět, co se stane". ,,To jsme, ale nevěděli jaký je psychopat". ,,No to jsme nevěděli". ,,Chci tohle utrpení všem skončit". ,,Ne to nesmíš! Nechci o tebe přijít, ani o Dominika, o nikoho, chápeš. Dominika miluju a tebe mám moc rád. Nedovolím, aby se něco vám dvou stalo" řekl a já se pokusila o chabí úsměv. Bylo to hezké to co řekl, ale opravdu tu působím jen spoušť.