Pohled lokiho:
Seděl jsem na gauči a už po několikáté jsem se ptal na tu samou otázku. „jakto že se probrala, zlomil jsem jí vaz." jediné kdo mi nakonec znechuceně odpověděl byla widou. „je upír nebo tak něco a takže ji jen tak nezabiješ, chápeš to." neodpověděl jsem ji ale ona se odemne otočila a bavila se dál s mim bratrem. Katrin jim napsala že se vrací a tak jsem odešel do pokoje. Nezamikal jsem i když jsem nikoho nečekal. V pokoji bylo úplné ticho. Nebylo tu nic co by mě odragovalo od toho vnitřního pocitu viny. Moje podvědomí mi říká že jsem si to teď posral a nic už s tím neudělám. Ona mi neodpustí. Tohle se prostě musí stát jen mě. Byl jsem tak vystresovanej že se začalo projevovat moje prave já. Ruce jsem měl úplně modré a přikrývka na které jsem ležel byla pokrytá slabou vrstvou ledu. Sakra potřebuju se uklidnit. Rozhodl jsem se že se podívám po areálu a tak jsem se vydal, pryč. Prošel jsem chodbou u obýváku a slyšel jsem jak se tam všichni smejou a baví. Byla tam už i katrin a vypadala šťastně. Všichni byli šťastní. Všichni maj někoho kdo je miluje a věří v ně, ale já už ne. Bratr mi nevěří a každou chvíli kdy se k němu chci přiblížit očekává zradu, otec ten mě nenávidí od doby kdy jsem zjistil že jsem ledoví obr a matka, ta mě milovala, akorát problém je že ji jeden z temných elfů zabil. A já jsem včera měl někoho kdo mi věří a díky blbímu snů jsem ji zabil. Nenávidím se. Konečně jsem našel něco podobného tomu co jsem hledal. Menší místnost ve které mě nebude nikdo hledat. Zhasnul jsem a sedl si na zem. Začal jsem dělat iluzi zmé vzpomínky. /Byli jsme v našich zahradách. Bratr se honil se zbytkem jeho party a já seděl vedle matky. Seděli jsme nazemi obklopeni kytkama. Matka mě učila magii. Dělal jsem iluzi motilky a nechával je létat kolem mě. / po tváři mi stekla první slza a pak druhá. Najednou na mě dopadla tíha kterou jsem prožíval předtím ve věznici. Matka zemřela a já nemohl být ani na jejím pohřbu. Nemohl jsem se podívat na loučení s vojáky. Nemohl jsem nic. Prostě jsem byl zavřenej tam dóle. V místnosti letali svetelkující motilci. Podemnou byl led a já se zhroutil. Všichni mě nenávidí a lidi který mě milujou zemřou. Ten den jsem se s matkou pohadal. Nerozloucil jsem se. Nic. Najednou se z čista, jasna ozval hlas. „pane, pan Stark vás žádá aby jste přestal dělat ty motýlky ať už k tomu máte jakýkoliv důvod." zhluboka jsem se nadechnul a pak vydechnul. Všechna kouzla jsem zrušil a poprosil neznámí hlas aby mne zavedl do pokoje cestou která nevede kolem obýváku. Ten hlas mě navigoval a tak jsem se dostal do pokoje, bez toho abych šel kolem nich. Otevřel jsem dveře a vešel ale na posteli seděla katrin. „chci se omluvit, za moji reakci. Ani nevím co mě to popadlo. Hydra mě zabila tolikrát že si říkám proč se vlastně divím že jsem znovu mrtvá." rychle jsem ji utisil. „ne, omlouvat bych se měl já a ne ty. Ty jsi mi důvěřovala a já tě zabil. Lidí jako tebe bych si měl vážit a chovat se k nim mile. Nikdo mi už nevěří. Všude mám jen nepřátele. Doma mám otce, bratra, bratovi kamarády a spousty dalších. A tady mám avengers, celej svět a teď už nejspíš i tebe. Jadinej kdo mě měl rád a miloval mě byla matka ale ta je mrtvá. A já se sní ani nerozloučil." zase mi po tváři stekla slza. Katrin místo odpovědi ale vstala a objala mě. „já se klidně stanu tvim přítelem a můžu ti slibit že mě se jen tak nezbaviš. Ty ani tví nepřátele."
ČTEŠ
dívka smrtící moci
FanfictionPo útoku na základnu hydry jsme objevyli cely na lidi po pokusech byli prázdné teda vystrileli je, ale když jsme je kontrolovali znovu v jedné cele se něco hýbalo. Byla to holčička jenže předtím ležela na zemi s prostřelenou hlavou. Když se však oto...