Noci s Elibeth

I. Když už, tak aspoň ‚‚Olivere''

Když se ráno probudím, světlo se mi zařezává do očí, až se skoro zase rozbrečím. Tělo mě bolí jako při ošklivé chřipce. Sotva chodím. Při pohledu do zrcadla spatřím drobný šrám na tváři po jedné straně lemovaný lehce nafialovělým flekem. Nejsem si jistá, jak přesně jsem k nim přišla, ale nedivím se. Uplynulá noc mi dala zabrat. S úlevou zjišťuji, že stačí přehodit pěšinku na opačnou stranu a vlasy vše zamaskují. Stejně si ale vezmu s sebou do sprchy, kterou máme na univerzitní koleji společnou pro celé patro, svůj make-up arzenál. Ne že by se mnou snad některá ze zdejších obyvatelek najednou plánovala začít mluvit a zajímat se o mé drobné kosmetické vady, nehodlám však podporovat jejich kreativitu pro tvorbu nových pomluv.
***
Kolej působí zatím klidně. Většinu léta ubytování využívají hlavně turisti nebo účastníci univerzitních konferencí. Studenti se zpravidla vrací až v neděli před začátkem roku. Hrstka prváků přijíždí v sobotu, aby si v neděli mohli zmapovat území, které se po následující akademická léta stane jejich domovem. A pak jsme tady my, statistická množina studentů, jež neodjíždí a zůstávají na koleji celoročně. Je nás asi tucet, většinou zahraniční postgraduálové. Už jsem několikrát přemýšlela, že si pronajmu byt, ale samostatný pokoj na koleji vychází stále nejvýhodněji i za cenu občasných otravných večírků v okolních pokojích. Při cestě na druhý konec tmavé chodby míjím jednotlivé pokoje, na okamžik mě zamrazí. Zmočnuje se mě strach, srdce buší jako splašené. Přidám do kroku, rychle se musím dostat do sprchy, než se všechno zhorší. Vpadnu do svého obvyklého sprchového koutu v zadním rohu koupelny u velkého okna, které se takřka nikdy nezavírá. Kontrast vřelého proudu vody a chladného vzduchu zvenčí ve mně jako mávnutím kouzelného proutku nastolí klid. Tep i dýchání se mi vrací k normálu. Střídavě na sebe pouštím studenou a teplou. Vědecky podloženo to nemám, ale vypozorovala jsem, že mi díky tomu modřiny i otoky rychleji mizí. O patnáct minut později opouštím sprchu jako znovuzrozená. Mokré vlasy zabalím do ručníku, obleču se do kraťasů a jednoduchého tílka, lehce přejedu oči řasenkou, obočí tužkou a do pleti vklepu vrstvu korektoru. Šrám sice zcela nezmizel, ale pochybuju, že se ke mně někdo dostane tak blízko, aby jej zaznamenal. To už se nestalo roky a hodlám se držet zajeté rutiny. Nástěnné hodiny ukazují skoro poledne. Co nevidět budova ožije dojatými rodiči a jejich rozjařenými potomky. Nejvyšší čas vypadnout někam na oběd.

***

V pokoji se dlouho nezdržuju. Vysuším si vlasy, popadnu kabelku, knihu, nazuju tenisky a už sbíhám schody k východu. Právě včas. Na recepci se to hemží nováčky vyplňujícími formuláře o převzetí ubikace, překřikují se s rodiči, jejich zavazadla přeměňují chodbu v překážkovou dráhu. Obzvlášť jeden snobský lodní kufr trčí do prostoru zcela nepochopitelným způsobem čili jej musím vyloženě přelézt, při čemž do něj nechtě kopnu. Au, zaručeně ho to bolelo míň než můj palec v plátěnkách.

„Můžeš se laskavě dívat, kam lezeš?!" Vyjede na mě pravděpodobná majitelka loďáku. Její dokonale natočené kaštanově hnědé vlasy lesknoucí se jako z reklamy na šampón, perfektní make-up, značkový overal a arogantní tón jsou všeříkající. O krávu v domě víc.

„Neudělala jsem to schválně. A neudělala bych to vůbec, kdybys tím krámem nezatarasila celou chodbu," opáčím nezúčastněně. Na moment mě mrzí, že jsem se stejně neomluvila, ale při druhém pohledu na její vztekle našpulené rty se lítost vytratí na lusknutí prstu. Ušklíbnu se a pokračuju ven. Míjím další přijíždějící auta, nevěnuji jim ovšem pozornost. Jediná dvě auta, která by mě mohla zajímat, se objeví nepochybně až večer.

***

Krátce po jedné konečně dorazím do svého oblíbeného bistra. Jakmile se uvelebím na jeho zahrádce, v mžiku ke mně přiskočí servírka ve středním věku.