All I Need Is You [JiKook]

12

Po vyučování jsem si zabalil věci, učebnice, ze kterých se nepotřebuju učit jsem si dal do skříňky a vyšel z budovy. Šel jsem rovnou domů, protože Tae byl už hodinu doma, páč jim odpadl tělocvik kvůli nemocnému učiteli. Za půl hodiny jsem měl být na náměstí. K Jiminovi bych to nestihl ani kdybych chtěl. Doma jsem v předsíni odhodil batoh a šel do pokoje. Tam jsem si oblékl něco více civilního a šel do koupelny. Tam jsem se maličko upravil a obecně dal do kupy. Už v rychlejší chůzi jsem došel zpět do předsíně a obul si boty. Vzal jsem si peněženku, klíče a telefon dal si ho do mojí oblíbené ledvinky. tu jsem si následně zapnul kolem pasu a zabouchl dveře. Rychlou chůzi jsem namířil doprava směrem k ulici, přes kterou se nejrychleji dostanu na náměstí. Na konci ulice jsem zabočil do cestičky, ne moc lidem přístupné, ale znám to tu a je to nejrychlejší cesta. ,,Čau mladej. Nemáš peníze?" promluvil na mě bezdomovec, ale já ho ignoroval. Už tak jsem měl zpoždění. Nepotřebuju se tady ještě vybavovat s bezdomovci. Podlezl jsem roztržený plot a vylezl temnou uličkou na náměstí. Mířil jsem k zastávce, na které už čekal Tae s nabručeným výrazem. ,,Jdeš pozdě." ,,Já vím. V kolik nám to jede?" ,,Ten kterým jsme měli jet už dávno ujel. Máš ale štěstí, že asi za pět minut jede další, jinak bych tě asi roztrhal na kusy." Uchechtl se. Nepochopil jsem za ty léta co se známe celou jeho humornou logiku. Ta se snad asi ani pochopit nedá. Za řečených pět minut přijelo MHD a my nastoupili. Dojeli jsme na místo ani ne za deset minut. Šlo by to dojít i pěšky, jenže ani jeden z nás není sportovní typ. Ale já bych se stejně asi přidal ke skupině líných prdelí a radši jel tramvají. Vlezli jsme dovnitř velkého obchoďáku a hned jak Tae uviděl Gucci se tam rychlostí blesku vřítil. Nikdy si tam nic nekoupil i když si sliboval že si koupí. ,,Tohle je boží!" ,,Kolik za to chtějí?" ,,170 000 wonů" posmutněl. ,,Tak si kup u vietnamců fake." ,, Ale když já bych na to měl ale mám u sebe jen 250 000 a za 80 tisíc už si nic pořádného nekoupím." ,,A co tohle?" ukázal jsem na tričko vedle. Bylo sice více obyčejné ale moc pěkné a hlavně po slevě. ,,90 000 wonů a mají tvojí velikost." Nejdřív na tričko otočil svůj posmutnělí výraz, ale ten se mu po chvilce proměnil v jeho obdelníkový úsměv. ,,Tak jo, to by šlo." Popadl ho a došli jsme ke kabinkám. Tam si ho zkusil a následně se mi v něm ukázal. Fakt jak puberťačky. Po mém schválení se oblékl zpět do svého a došli jsme k pokladně a stoupli si do řady. ,,Pápá kapesné." řekl si pro sebe Tae když vytahoval požadovanou částku a předával ji mile vypadající prodavačce. Já se jen uchechtl a objal ho kolem ramen moji rukou. Tae si vzal svou tašku a vyšli jsme z obchodu. ,,Nemůžu uvěřit že jsem opravdu za tričko dal tolik" ,,Klidně si tomu nevěř, ale alespoň sis splnil životní sen." ,,Ještě jsem v Americe nebyl..." ,, Dobře jeden z tvých životních snů" ,,To máš recht." Prošli jsme ještě pár obchodů a došli si pro čínské nudle. Řeknu vám, lepší nudle než tyhle nikde nenajdete. Nakonec jsme zabloudili konečně do Starbucksu. ,,Za co chceš utratit zbytek mého kapesného?" ,,Cold Brew s karamelovým mlékem prosím." řekl jsem prodavačce. ,,A pro vás?" ,, Klasickej Cold Brew." řekl jí. ,,Bude to vše?" ,,Ano." ,,Prosím 12 300 wonů." ,,Tady." podával jí ale já ho zastavil. Vytáhl jsem peněženku a z ní požadovanou částku. ,,A-ale Kooku..." ,,To je v pohodě." Podal jsem peníze trošku zaskočené prodavačce a ona mi podala účtenku. ,,Počkejte chvilku, hned to bude." řekla a odešla. Za chvilku jsem přišla jiná mladá holčina a podala nám objednávku. Poděkovali jsme a sedli si k volnému stolku v areálu. ,, Kooku však jsem tě pozval." ,,Tae. Už jsi toho dnes utratil hodně tak si svých 30 000 wonů nechej na něco jiného, než abys to utratil za zpropadené kafe. Je úplně jedno kdo to platil hlavní je toto." Dořekl jsem svůj monolog a zvedl kelímek s kafem jako malého Simbu v Lvím králi. Tae se začal smát a napil se ze svého kelímku.,, Já si tě nezasloužím." řekl po chvilce. ,,Ne já si nezasloužím tebe... Když už jsme se dostali k tomu jak jsme si na vzájem strašně potřebný potřeboval bych pomoct a zároveň se ti s něčím svěřit." vyhrkl jsem na něj až se málem zakuckal. ,,Cože?" ,,můžu se ti s něčím svěřit?" ,,Jasně" ,,Já... já jsem políbil Jimina." Teď se dokonce málem udusil. ,,Co? Kdy? Jak? C-cože?.... Kookie to je super. A s čím potřebuješ pomoct? Prostě mu řekni pravdu." Vůbec jsem naši konverzaci nechápal. ,,Když já tu pravdu neznám." ,,Ty vole Kooku! Tak miluješ ho nebo ne?" ,,Asi jo... já nevím.." ,,Proč by jsi ho teda políbil když nevíš jestli ho miluješ?" ,,Ale JÁ HO MILUJU!!" řekl jsem možná až moc nahlas protože pár zvědavých pohledů padlo na nás. ,,Tak co řešíš?" ,,Měl jsem za ním jít dneska místo tohohle všeho..." poukázal jsem tím na centrum s obchody. ,,..., ale chtěl jsem jít s tebou. Myslel jsem, že mi poradíš." ,,A taky že jo. Řekni mu to." ,,Tobě se to lehko řekne. Tak si taky zkus Hobimu říct co k němu cítíš." Nad mou odpovědí se zarazil. ,,No vidíš." ,,Když řekneš Jiminovi co k němu cítíš řeknu to Hobimu." ,,To je výhodné pro tebe, ne pro mě." ,,Ty snad nechceš aby tvůj NEJMILOVANĚJŠÍ kamarád byl šťastný?" ,,Pod tímto důvodem o to teda moc nestojím." ,,Hej Dělám to pro tebe." ,,Kdybys to dělal pro mě tak bys ty nejdřív řekl Hobimu a já se potom měl přemlouvat zda to Jiminovi říct. Nemyslíš?" ,,Na pořadí nesejde." ,, Tak to Hobimu řekni první." ,,NE!!" ... ,,Tak Dobře. řeknu mu to ale ty mi slíbíš, že to Hobimu řekneš." ,,OK." Vstali jsme i s kelímkama, které jsme po cestě na MHD vyhodili. Když jsme dojeli na náměstí bylo čtvrt na sedm. Nechápu jak jsme mohli v obchoďáku strávit tři a půl hodiny. Ale hlavní je, že Tae je spokojený a že má Gucci tričko, ze kterého má největší radost. Rozloučili jsme silným obětím a děkovnou a povzbudivou řečí od Taeho. Ohledně toho, že jsem s ním jel je děkovná část a ohledně Jimina je ta povzbudivá. Samozřejmě. Zase jsem to vzal tou uličkou, ale tentokrát jsem dal bezdomovci 10 000 wonů, aby se neřeklo. ,,Děkuju ti mladej." řekl mi a já se mu malinko uklonil a pokračoval v cestě směrem k domovu. Při pohledu do předsíně jsem si hned všiml batohu pohozeného uprostřed místnosti. Vlezl jsem dovnitř a batoh jsem si přehodil přes rameno. Došel jsem do pokoje, batoh dal na postel, vzal si čisté  oblečení na spaní a zavřel jsem se v koupelně. Svlékl jsem se, zalezl do sprchového koutku a pustil na sebe vlažnou vodu.  Umyl jsem si hlavu, a vylezl na podložku. Projel mi mráz po zádech, protože byla zima. Oblékl jsem se a vyčistil zuby. Když jsem přišel do pokoje tak jsem dal batoh stranou a hupsl i s telefonem na ustlanou postel. Projížděl jsem IG, zda někdo přidal nějaký normální příspěvek a narazil jsem na Jiminovu fotku. Byla na něm jeho obvázaná noha s popiskem: Zase doma sám... Připomněl mi tím, že jsem mu nenapsal důvod, proč jsem se u něj nestavil. Rychle jsem vyjel z Instagramu a klikl na Messenger. Rozklikl jsem Jiminův profil.

Já: Ahoj Jiminie. Promiň, že jsem nedorazil, ale tak nějak jsem zapomněl. Můžu se stavit zítra?

                                               Jak chceš: Jimin Park

Já: Po škole?    

                                                              OK: Jimin Park

Vzal jsem nabíječku, zapíchl jí do elektřiny a USB konec si našel místo v mém telefonu. Ten jsem položil na noční stolek. Přetočil jsem se na bok směrem ke dveřím a zavřel oči. Doufám v normální sny, protože poslední dobou je v nich jen a jen Jimin.

--------------------------

Nevím jak je to možné, ale jsem tu hned druhý den s novou kapitolou

Je o 300 slov delší než obvykle

Je možný že bude odfláknutá, ale já bych se nedivila

Omlouvám se za překlepy a chyby 

Děkuju za podporu

I purple you all<3