All I Need Is You [JiKook]

13

Zase ráno. Otravný zvuk zvonící v uších, znehybnělé tělo, které se musí rozpohybovat a tím pádem vás všechno bolí, nepříjemná pachuť zubní pasty při snídani... Ach jo. S croasantem v puse, batohem na zádech a mikinou oblečenou přes uniformu jsem vyběhl z domu a zamířil ke škole. U ní už čekal Tae s Hobim. Ti se ke mě rozešli hned, když mě uviděli. ,,Ahoj~" Přišel ke mě blíž a objal mě tak, že jsem skoro nemohl dýchat Tae. ,,A-ahoj. Pust v-vždyť mě uškrtíš." ,,Jejda promiň." řekl s úsměvem. ,,Ahoj Hobi, jak se máš?" ,,Ahoj... jde to." Vydali jsme se do budovy i když ještě nezvonilo. ,,Ahoj Kookie." Ne... ,,Ahoj Luku." Podíval jsem se na Luke a během vteřiny Tae s Hobim odcházeli. ,,Luke co potřebuješ?" ,,Víš Kookie chtěl bych si vyměnit telefoní čísla." ,,A proč jako?" ,,Kvůli tanečáku."... ,,Ježiš, tak jo..." Podal mi jeho telefon a já s falešným úsměvem zadal těch devět čísel, které si pamatuju nazpaměť a vrátil mu ho zpět. On si ho s úsměvem přebral a za chvilku mi začal vibrovat telefon. ,,Máš tam moje tak si ho pak ulož." ,,Jasně. Tak já jdu." řekl jsem znovu s falešným úsměvem a odkráčel si to přímo do místnosti, ve které strávím dalších šest hodin úmorné výuky s tou babou.

O svačinové přestávce jsem třídu opustil a sešel se s Taem na dvoře. ,, Kdo to byl že si dovolil mě odehnat?" ,,Ty jsi odešel sám tak ho nesuď. Nechal jsi mě tam!" ,,Hobi chtěl jít pryč. Promiň" ,,Musel jsem mu dát moje číslo...",,Proč?" ,,...kvůli hodinám tance." ,,A to jsi mi chtěl říct kdy?" ,,Klid... Byl jsem tam jen jednou. Ani nevím jestli tam budu chodit." ,,Tak proč jsi mu to číslo dával?" ,,Páč tam chodit chci." ,,No vidíš. A kdo to teda byl. Kdo tě nemusel půl roku přemlouvat?" ,,Luke... kamarád Jimina." ,,A on chodí na ty hodiny taky?" ,,Jo..." Celým areálem školy se rozezněl zvonek. ,,Já už budu muset. Máme supla a já nemůžu přijít pozdě..." ,,Tak jo. Na obědě?" ,,Jasně, čau." Já se jen nad jeho rychlou odpovědí pousmál. On se hned jak to dořekl rozeběhl do budovy a mířil do šaten na tělocvik. Já se jen rozešel do prvního patra na matiku. Dorazil jsem jen tak tak ale stihl jsem to...

,,Prostě mu řekni pravdu." ,,Tae už jsem ti řekl, že se o to pokusím." ,,Pokusit se neznamená udělat." Už mě ty jeho povzbudivé připomínky lezou krkem. My to tady řešíme jak kdybych měl před sebou životní rozhodnutí nebo zkoušku, kterou nesmím podělat za každou cenu. Je mi z toho trapně. ,,Já už půjdu." Zvedl jsem se z ničeho nic a opustil stůl u kterého jsme obědvali a nechal tam zmateného Taehyunga sedět s vidličkou v puse. Odnesl jsem tác s talířema k okénku, u kterého si ho hned přebrala kuchařka. Jen jsem se na ní usmál a odešel... Před školou mi už psal Jimin zda příjdu. Já mu napsal, že dorazím i když jsem se musel přemlouvat. Ještě jsem dopsal že dorazím okolo třetí a vydal se domů. Hned jak jsem dorazil jsem zamířil do koupelny a rovnou se svlékl. Nebudeme si nic nalhávat, jeden by se mnou, podle mého, v místnosti nevydržel. Vlezl jsem do sprchového koutu a pustil na sebe neplánované osvěžení... ,,Já jsem takovej idiot..." povzdychl jsem si před otevřenou skříní. Nic normálního na sebe nemám. Jen tepláky a trika, ve kterých spím. Pohlédl jsem vedle a uvědomil si, že bych měl alespoň jednou za čas pustit pračku... Nakonec jsem vybral nějaké použitelné černé triko a nezbývalo mi nic jiného než oprané tepláky. Budou mi muset stačit i na hodinu tance, a hádejte kdo mi to moc rád oznámil. A taky mi moc rád oznámil že by byl rád kdybych dorazil o půl čtvrté před sokolovnou, že máme hodinu dříve a že mi ještě napíše.  14:48, Měl bych vyrazit. Vzal jsem si klíče a dal je společně s telefonem do sportovního vaku.

,,Ah~" mám nebo nemám zaklepat? Já nevím... Tak dobře, možná Taemu odpouštím. Je to jako životní rozhodnutí. Najednou se prudce otevřeli dveře. Já z toho málem dostal infarkt, protože mi drobné tělo spadlo přímo do náruče. ,,Ehm, j-jejda já... promiň, zakopl jsem... Půjdeš dál?" Postavil a upravil se. Já jen ztuhle zíral a po chvíli přemístil svůj pohled na jeho nynější outfit. Bílé, docela dost průhledné tričko a jen boxerky. ,,Kookie? Jsi v pohodě?" Vytrhl mě ze zamyšlení a ustaraně se na mě podíval. ,,J-jasně. Můžu teda dál?" ,,Jak jsem řekl, můžeš." řekl mi s úsměvem a udělal mi místo abych prošel. Já v nervozitě až po uši prošel do prostorné předsíňky a postavil se k botníku a prohlížel si do černa zbarvenou skřínku s zrcátkem na čele. Za mnou byl černý botník plný různých značkových bot či mokasín a kožených bot, které nosí poměrně často. ,,Nestůj tam jak švestka a pojď dál." Uslyšel jsem a zabodl pohled na smějícího se Jimina uprostřed dveří vedoucích dál dovnitř tohohle velkého domu. Já se jen usmál a s pohledem na něj mi trochu nervozita klesla. Stále tam, ale bylo větší procento pocitu, že něco pokazí, že já něco pokazím. Ztrapním se... ,,Posaď se. Chceš něco k pití?" řekl hned po vstupu do snad toho největšího obýváku, který jsem kdy viděl. Sem by se vešla i restaurace, do které rád chodím, když mám chuť na profesionální jídlo, když už instantních polévek nebo klasických toustů mám dost. Pohovka prostorná, černá, kožená. Vedle křeslo z nevím jakého materiálu, ale pravděpodobně ne ze stejného jako pohovka, protože se nelesklo. Plně skleněný stoleček, na kterém byli podtácky a ovladače k nebudu komentovat jak velké televizi. Spíše bych to přirovnal k domácímu kinu. Obývací pokoj byl spojen s kuchyní do černa. Zase. Vše tu bylo černobílé až na to slunce stojíc přede mnou čekajíc na mou odpověď k otázce jejíž slova si nepamatuju. Tázavě na mě vrhal svůj pohled který mi byl až trapný, z mojí strany samozřejmě. Podíval jsem se na něj pohledem, který jasně naznačoval, že netuším co po mě chtěl. ,,Ptal jsem se tě co chceš k pití..?" ,,To je asi úplně jedno." ,,Takže cola. Dobrá volba. Dám si taky." Jeho reakce mě pobavila. Je to se mnou někdy hold těžké. Sedl jsem si a čekal co se bude dít dál...

---------------------------------

Ahoj

Dlužím vám omluvu a vysvětlení (které určitě nikoho nezajímá ale OK.)

Moje aktivita je vážně mizerná, ale prázdniny jsou prázdniny...

Byla jsem na dovolené a neměla jsem moc náladu si ji zpestřit psaním. Každý den jsme průměrně nachodily 11 kilometrů. Kopce jak kráva a ještě debilnější terén. Šumava no...

Omlouvám se za překlepy a chyby.

Děkuji moc za hlasování a přečtení. Jste skvělý

I purple you all<3