All I Need Is You [JiKook]

14

Jimin pov.

Zajímá mě to. Proč mě políbil. Tak asi logicky, protože mě miluje? No právě to nevím a zajímá mě co je na tom pravdy. I když jsem si četl co jsem si četl, furt tomu nevěřím. Když to tak vezmeme, já mu své city svým způsobem vyjádřil. Ne doslova, ale jo... On si to asi správně odvodil, ale i tak. Ještě mi to neřekl do očí. Je tu taky možnost, že mě milovat přestal. Že to udělal jenom z lítosti nebo něčeho jiného... já nevím. A proto to chci zjistit. Vím že se známe asi jen dva týdny, ale mě to přijde jako věčnost. Seděl jsem na gauči a přemýšlel, ale přerušilo mě dupnutí vycházejíc z venku zpoza dveří. Buď to jsou jen halucinace a už mám opravdu Guka plnou hlavu nebo už přišel. Podíval jsem se směrem ke dveřím do předsíně a začal se zvedat. Dokulhal jsem k nim a otevřel. Udělal jsem další dva váhavé kroky a natáhnul jsem se po klice, kterou jsem stlačil. Bohužel mi štěstí nepřišlo vstříc a tak jsem zakopl o botu válejíc se mi přímo v cestě. Moje maličkost ocitla v sevření dvou rukou do kterých jsem spadl. Sebral jsem malinko rovnováhy a postavil se. Upravil jsem si tričko a zvedl zčervenalý obličej k němu ,,Ehm, j-jejda já... promiň, zakopl jsem... Půjdeš dál?" On tam jen stál jak tvrdý Y a koukal na mě. Já si pak uvědomil co mám na sobě. ,,Kookie? Jsi v pohodě?" Vyhrkl jsem rychle abych to nějak zakecal a on mi konečně věnoval pozornost. ,,J-jasně. Můžu teda dál?" ,,Jak jsem řekl, můžeš." odpověděl jsem a usmál se. Odstoupil jsem ode dveří, aby mohl projít a zavřel jsem za ním dveře. Mezitím co Jungkook skenoval nové prostředí v podobě naší předsíně jsem se přemístil k pootevřeným dveřím a otočil se na něj. ,,Nestůj tam jak švestka a pojď dál." Usmál jsem se na něj a on mi úsměv s přívětivým pohledem, ze kterého se mi udělalo dobře oplatil. Zahřálo mě to u srdíčka... Prošel kolem mě a zastavil se uprostřed místnosti. Já jen zavřel dveře a vydal se do kuchyně. ,,Posaď se. Chceš něco k pití?" Stál tam. Zase! JAK TVRDÝ Y! Ach jo...

Po asi minutě zírání všude okolo sebe KONEČNĚ padl pohled na mě. Byl tázavý. Nad tím jsem se jen uchechtl a zopakoval co jsem chtěl trošku v jiném podání. ,,Ptal jsem se tě co chceš k pití..?" ,,To je asi úplně jedno." bylo odezvou. Nenávidím nepřesné odpovědi. Takže jsem tu jeho ignoroval a v hlavě si vymyslel jinou. Cola. ,,Takže cola. Dobrá volba. Dám si taky." Jeho reakce byl smích, který mi zní v uších skoro furt když na něj jen pomyslím. A to, co si budem, je dost často. Posadil se a já zatím vyrazil svým MILOVANÝM kulháním do kuchyně a vytáhl dvě skleničky a poté colu z lednice. Nalil jsem do obou stejně abychom se nehádali, vzal jsem je a pomalu vyšel. "Hlavně pomalu" no jasně že jo. Vylil jsem to na podlahu. V obýváku. Ach jo. Bohužel si toho Jungkook všiml, zvedl se a rozešel se ke mě. ,,Ukaž pomůžu ti." Podal jsem mu s omluvným úsměvem skleničky a vrátil se zpět do kuchyně pro hadr, který jsem namočil a pořádně vyždímal. ,,Půjč já to udělám. Ty si běž sednout." vytrhl mi hadru z ruky a začal v kleče vytírat colu rozlitou mojí vinnou. Cítil jsem se trapně. Nechtělo se mi na něj jen tak koukat tak jsem mezitím šel do pokoje pro složené a vyprané Jungkookovo tričko. Sedl jsem si na gauč a čekal na Kookieho, který nejspíše v kuchyni hledal místo pro hadr. Když se konečně vrátil, posadil se a napil se coly. ,,Tady máš to tričko." ,,Já ti taky přinesl věci. Nechal jsem je v předsíni jestli to nevadí." ,,Nevadí prosím tě." Zadíval jsem se mu do očí. Oříškově hnědé oči. Mohl bych se v nich utápět i hodiny. Nedokážu se zbavit pocitu že jednou budou moje. Snad. V duchu v to doufám. Ach jo. Ani jsem si nevšiml že na mě mluví. ,,... ,ale prát ani žehlit jste to nemuseli. Já bych si to udělal sám." Usmál se na mě. Já mu nic neodpověděl a pořád koukal do zdroje útěchy. ,,Jsi v pohodě." mě vyrušilo ze zasnění. ,,J-jasně."

Jungkook pov.

Ticho. Trapné ticho. Nenávidím ho. V duchu ho proklínám. Dívali jsme se navzájem do očí asi dvě minuty než Jimin neodvrátil zrak k sobě do klína. ,,Kookie?" Sakra... ,,N-no?" Bojím se co bude dál. Odkopne mě, když mu řeknu pravdu. Přiznávám se, že by se tím vše vyřešilo, ale tentokrát na Taeho radu nedám. Nemám na to "koule". ,,Můžu se na něco zeptat?" Bohu prosím pomoz mi. Já slibuji, že budu hodný a poslušný a.. cokoli jsem mě zachraň od této otázky, která za chvilku vypadne z úst toho nejhezčího a nejtalentoanějšího kluka pod sluncem! ,,Nevím co si mám myslet o včerejšku." Nebylo vyslyšeno. Už na tebe nevěřím Bohu!! ,,Já t-taky ne.... p-romiň já..." začal mě zvonit telefon. Luke. Hej to už je fakt divný. Z každý šlamastiky s Jiminem mě vždy vytáhne on. Proč vlastně zrovna on. Na světě je dalších 7 miliard lidí a zrovna on... Ale to je jedno. Hodí se to. Ach jo tohle je strašný. ,,Zvedni to. V pohodě. Já počkám." Usmál jsem se na něj a stiskl tlačítko příjmutí hovoru. Úplně se mi nechtělo jeho hlas přikládat k uchu ale musel jsem. ,,Kookie." ,,Ano?" ,,Za čtvrt hodiny nám začíná tanečák. Jdeš?" Až teď jsem si uvědomil kolik je hodin. ,,Kooku jsi tam?" ,,J-jo jasně. Už budu vyrážet. Jen si zabalím pár věcí a vyjdu." Podíval jsem se na Jimina. Ten se na mě vrhl tázaví pohled. Dal jsem to nahlas, aby věděl o koho se jedná. ,,Tak na tebe budu čekat před parkem. Pospěš si, už jsem vyšel." Tázavý výraz se vyměnil za smutno až naštvaný, ale i chápavý. Jen jsem to Lukovi odsouhlasil a rozloučil se. Telefon jsem si strčil do kapsy a zvedl pohled na Jimina...

-------------------- 

Vše nejlepší k narozeninám Kookie.

Děkuju všem za podporu

Předem se omlouvám za překlepy a chyby

Taky se omlouvám za mou nepravidelnou aktivitu

I purpe you all<3