Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 1. Princezna Sherlock na útěku

Sherlocka vzbudila paní Hudsonová, která mu položila hrnek s čajem na konferenční stolek a jemně s ním zatřásla. Otráveně si promnul oči a povzdechl si. ,,Řekněte mi, prosím, že není sobota," zaskuhral a služebná se soucitně usmála. ,,Je mi to líto, Vaše výsosti. S rozhodnutím Vašich rodičů nic neuděláme," opáčila a pokynula Sherlockovi, aby vstal. Ten se chvíli rozhodoval, zda tak má vůbec udělat. Dnešní den mu přišel jako živá noční můra. 

,,Neměl bych si náhodou vybírat princezny z vedlejších království?" zeptal se paní Hudsonové Sherlock, když mu česala dlouhé vlnité vlasy. Ta se zasmála, avšak moc upřímně to neznělo. ,,Jednou jste princezna, tak jí bohužel i zůstanete," odpověděla a sáhla pro stuhu, kterou měla odloženou na straně. Sherlock si odfrkl a sykl, když ho trochu zatahala za vlasy. 

,,Vždyť já nejsem princezna," namítl snad po desáté za svůj život. Paní Hudsonová si zhluboka povzdechla. ,,To se bohužel budou muset dozvědět až po svatbě," odvětila a tmavovlásek se na ni nevěřícně otočil. ,,Takže moji rodiče mě vlastně posílají na smrt," zašeptal dotčeně, avšak odpovědi už se mu nedostalo. Služebná věděla, že má pravdu, ale nikomu se o tom nechtělo mluvit. 

Sherlock toho měl akorát tak po krk. Ještě si počká na toho prince z vedlejšího království a jestli bude jasné, že ho zabije brutální smrtí, tak jde pryč. Tohle nehodlá trpět. Když se princ William narodil, pojmenoval ho ještě jeho dědeček. Jeho rodiče byli ovšem přesvědčení, že musí být dceru, aby za ni získali peníze, a tak také udělali. Dali princi druhé jméno Sherlock a vychovávali z něj správnou princeznu. Když došel do puberty, stále mu opakovali, aby se pokusil co nejvíce zkrásnět svůj hlas. Jak to proboha vůbec myslí? 

Samozřejmě, že to Sherlock dělal. Na své jméno si zvykl natolik, že ho začal používat, i když to bylo holčičí jméno a nezbývalo mu nic jiného, než učit se tančit dámské kroky, zpívat, vše dělat jako správná dáma, nosit korzety a hlavně; jak být správná manželka. To bylo to nejhorší ze všech. Proč tohle dívky vůbec učí? Samozřejmě si také hrál s ostatními princeznami a přišlo mu, že mají i mnohem větší potenciál na život, než všichni princové dohromady. Byla to stupidní pravidla, co si šlechticové vymysleli. 

Nejvíce času proto Sherlock strávil studiem; čtením, psaním, počty a geografií, aby mohl jednou odejít. Kdyby mu dědeček ještě když žil nedomluvil vlastního profesora, nic takového by neuměl. Jeho profesor mu také říkal, že je neuvěřitelně inteligentní a aby si té schopnosti vážil. Tak přesně Sherlock dělal. Celé dny trávil ve své komnatě a četl o životě prostých lidí, obdivoval je a přál si, aby se narodil na farmě. Jediné, čeho se obával, byla ta zvířata, která se na farmách chovala. Musel by se o ně starat sám? 

Snídaně byla neobvykle tichá. Král a královna vypadali klidněji, než kdy jindy. Jistě už se těší na ty svoje špinavé peníze, pomyslel si Sherlock naštvaně. Jeho bratr Mycroft měl úplně stejně špatnou náladu, jako on, což ho překvapilo. Vždyť ten si může nevěstu vybrat, tak na co si stěžuje? Mycroft si všiml jeho pohledu a pokusil se usmát, ovšem očividně mu to moc nešlo. Možná by si měli promluvit. Copak on ho chce také poslat na smrt? 

,,Mycrofte, Sherlock, proč se tolik mračíte?" oslovila je náhle jejich matka se spokojeným úsměvem a zvědavým pohledem tikala z jednoho na druhého. Ani jeden z jejich synů jí neodpověděl, a tak se vrátila ke svému jídlu. Takhle to fungovalo vždycky. Jejich rodiče se jich pokusili zeptat, co se děje, avšak když jim ihned neodpověděli, prostě to vzdali. Taková byla jejich rodina. Sherlock sklíčeně hleděl do talíře, ruku měl položenou vedle sebe. 

Z temných myšlenek ho vzbudila ruka jeho bratra, která byla položená na té jeho. Mycroft se na něj smutně usmál a Sherlock mu to opětoval. Věděl, že se snažil jeho rodiče přesvědčit, avšak s nimi to ani nehnulo. Sherlock se narodil jako druhý, a proto měl prostě smůlu. Pokračovali v jídle jakoby se nechumelilo, avšak teď už oba jaksi klidnější. 

Princ pochopil, že je zle, když seděl vedle své matky na trůnu a byl nucen sledovat přicházející nápadníky. Tohle je snad zlý sen. Složil si hlavu do dlaní, přesvědčený, že se na ty chlapy nehodlá dívat, avšak jeho matka na něj sykla, aby se slušně posadil, a tak musel i udělat. Vysílal jí přitom nenápadné nevraživé pohledy, dokud ho nezaujal jeden z princů.

,,Vaše Výsosti," uklonil se jeho rodičům a poté předstoupil před něj. Sherlock ho nechápavě sledoval, protože to ještě nikdo před ním neudělal. Muž poklekl a k jeho znechucení vzal jeho ruku do té své a políbil její hřbet. ,,Princezno," laškovně se na něj usmál a Sherlock měl co dělat, aby znechuceně neohrnul ret. Místo toho však slušně sklonil hlavu. Jeho rodiče vypadali spokojeně. ,,Máte výborné způsoby, princi," uznal jeho otec. Sherlock po něm střelil nevěřícným pohledem. To myslí vážně? 

Princ spokojeně odstoupil, avšak stále se zalíbením sledoval Sherlocka. Prosím, ať tenhle nevyhraje, pomyslel si princ rozmrzele a uhnul pohledem. Jeho rodiče však vypadali spokojení cenou, kterou nabídl a Sherlock si uvědomil, že je víc prodejní zboží než skutečný člověk. Jeho bratr si taky toho kluka znechuceně prohlížel. Alespoň někdo s ním souhlasí. Tenhle ho zcela určitě zabije, až se dozví, že je kluk. Nebo ještě hůř, použije ho jako svého osobního otroka. 

Jeho temné myšlenky o vlastním osudu přerušilo zatleskání jeho matky, která si tím získala hrobové ticho v místnosti. Všichni princové čekali, kdo získá dnešní hlavní cenu. Co vlastně pro své rodiče Sherlock znamenal? Jen truhly zlata, bylo to úplně jisté. Kdyby se narodil otrokem, byl by na tom úplně stejně, akorát s horšími životními podmínkami. 

Stalo se přesně to, čeho se Sherlock obával. Ten poslední vyhrál. Mycroft své rodiče zděšeně pozoroval a když se jeho pohled střetl s bratrovým, oba se zatvářili stejně zoufale. Konec, tohle Sherlock nezvládne. 

Mycroft tu noc přišel do jeho pokoje, aby se domluvili na plánu. ,,Musíš utéct co nejdál odsud, já naše zabavím," domlouval svému bratrovi, zatímco mu pomáhal balit kufr. Sherlockovi většinou přišlo, že ho bratr nenávidí, očividně ho podcenil, hlavně v posledních dnech. Tmavovlasý princ pouze přikyvoval, slova zde nebyla potřeba, pouze činy. 

Konečně promluvil, až když stál před hlavní branou. ,,Děkuji," šeptl a i když nikdy nebyli příliš na city, rychle Mycrofta objal. Tohle totiž mohlo být naposledy, co ho vidí. Pak sklonil hlavu ke svým šatům. ,,Je tohle opravdu to nejméně vznešené, co si našel?" zeptal se Mycrofta, který přikývl. ,,Bohužel. Nesmíš se lidem dívat do tváře moc dlouho. A teď už běž, Sherlocku, rychle!" vyzval ho a tmavovlásek poslechl, ještě naposledy na něj mávl a v příští chvíli už běžel a běžel jako o život a vlastně to tak i bylo.