Silent Angel |SOPE|

1.

Je tma.. Nic nevidím, nic neslyším, cítím jen chlad jenž mi proudí tělem, jsem tu sám.. Dočista sám. Kde je táta? Kde je máma? Kde je Hye? Najednou jakoby má víčka povolila. Pootevřel jsem lehce oči a naskytl se mi pohled na sluncem ozářenou bílou místnost. To jsem umřel? Jsem v nebi? Snažil jsem se pohnout ale mé tělo selhalo, byl jsem vysílen. Co se stalo? Kde to jsem? Naposledy si pamatuji jak jsem byl s tátou, mámou, s Hye... A pak tma. Nic, jen pískání v uších.

Do pokoje vběhne máma, pootočím hlavu abych se na ni mohl podívat. Brečela. Chtěl jsem se tolik zeptat proč pláče, ale má ústa selhala, nemohl jsem ze sebe dostat jediné slovo. Přijde k mé posteli a chytne mě za ruku. „Yoongi, je mi to hrozně líto” řekla a propadla v pláč. Snažila se uklidnit a říct mi co se stalo. „Hye....”

Vymrštil jsem se do sedu. Zadýchaný, tváře mokré od slz. Zase ten sen.. Zase se mi o tom zdálo. Promnul jsem si obličej a podíval se na hodiny na nočním stolku. 6:40 hodin ráno, nemá cenu abych šel znovu spát, stejně už bych neusl.

Pomalu jsem vstal a šel do koupelny vykonat ranní potřebu. Jsem si jistý, že mě vzpomínky a minulost vždy doženou ať se sebevíc snažím na to zapomenout. Umyl jsem si ruce a opláchl si obličej. Poté zamířil ke skříni a vytáhl uniformu do školy a oblékl jí. Vzal jsem si učení do tašky a zamířil z pokoje ke schodům, které jsem sešel a mířil ke kuchyni kde už jsem potkal mámu, která zrovna připravovala snídani.

„Dobré ráno, jak ses vyspal Yoongi?” otočila se mým směrem. „Dobré, ale jo šlo to” nastalo ticho, to známé ticho co u nás od té doby co se to stalo, začalo panovat. Přestal jsem prakticky mluvit, s nikým jsem nemluvil včetně Mámi. Po tom co se to stalo, se táta rozhodl rozvést a odstěhovat, začal hodně pít. Opustil  nás a nechal na holičkách.

„Měl bys pořádně jíst, jsi jen kost a kůže” řekla a prohlédla si mě od hlavy až k patě. „Nemám hlad mami, už půjdu najím se ve škole, slibuju” obul jsem si tenisky a vystřelil do školy, do které se mi popravdě nechtělo, stejně tam žádné přátelé nemám. Jsem přesně ten tichý, divný kluk ze třídy kterého si nikdo ani nevšimne.

Došel jsem ke škole, do které jsem hned vstoupil a zamířil nejdřív ke své skříňce a poté do třídy. Do lavice úplně vzadu vedle okna, ano to je moje místo.

Po škole jsem zamířil na hřbitov. Je tam klid, ticho, málo lidí a můžu tam přemýšlet. Došel jsem na hřbitov a našel si své místo pod stromem, vytáhl jsem svůj bloček, a začal psát texty k písním. Vždy mě psaní písniček bavilo.

Už bylo skoro sedm. Musím domů jinak se máma zblázní strachy. Vstal jsem, setřel jsem ze sebe nečistoty z trávy a vydal se domů.

Vešel jsem do dveří našeho domu a mířil ke schodům. „Kde jsi byl?” zeptá se mamka klidně. „Zdržel jsem se na hřbitově promiň.” povzdechla si a já jen mlčky začal stoupat výš do schodů ke svému pokoji do kterého jsem vstoupil, zavřel dveře a hodil sebou na postel.

Svlékl jsem ze sebe uniformu a poddal se spánku. Dokážu být ještě někdy šťastný? Zasloužím si to? Netuším..

~Ahooj, můj první příběh je venku 😭🍧 jsem na něj pyšná už teď!! Už jsem ho jednou psala ale nebyla jsem s tím spokojená nedávalo to vůbec smysl. Takže jsem ho úplně přepsala. Snad se vám líbí 😸