Silent Angel |SOPE|

4.

Celé odpoledne jsem strávil venku s Hoseokem a musím říct, že jsem si to vážně užil. Moc jsem nemluvil. Za to on ústa ani na chviličku nezavřel. Nevadilo mi poslouchat cokoliv co řekl.

Pomalu se stmívalo. A my zrovna leželi na trávě v parku. Nějakou dobu jsme jen leželi a prohlíželi si oblohu. Periferním viděním jsem si všiml jak se Hoseok usmívá. Pousmál jsem se. Zabodl pohled k obloze a začal přemýšlet. Vybavila se mi vzpomínka, na ní. Vzpomínám si, že jsme v tomhle parku spolu byli.. Učil jsem jí tehdy na kole. Při té vzpomínce mi povadl úsměv z tváře a k mému uchu stekla slza, kterou jsem ihned zachytil a setřel. Nechci aby mě viděl brečet. Ještě by se začal moc ptát.

„Je pravda co se říká?? ” stočil pohled na mě. Otočil jsem hlavu směrem k němu. Chvíli jsem se mu upřeně díval do očí. Povzdechl jsem si a vymrštil se do sedu. „Aha, takže už ti o mě něco říkali” díval jsem se tupě před sebe. Sedl si vedle mě. „Kluci mi řekli co se povídá. Taky do mě hustili abych se ti vyhnul, ale nechápu proč. Já na tobě nevidím nic špatného, ostatní tě jenom nechtějí pochopit. Tak to vnímám já” zaskočil mě. Čekal jsem něco jiného.

„Co ti řekli? ” bál jsem se. Že až to zjistí, pochopí, že jsem zrůda. „Že jste měli před několika lety bouračku. A tvoje sestra při ní zahynula, důvod nikdo neví. Že je tvoje mamka známá právnička a po smrti tvé sestry se stala silným workoholikem, a tvůj otec násilníkem a alkoholikem”  nic jsem neřekl. Nemohl jsem nic říct. Najednou se mi vybavila její podoba.. Tak moc mi chybí.. Nenávidím se, za to jaký jsem byl, za to jak jsem se zachoval. Jsem zrůda. „Aha” řekl jsem jednoduše.

„Je to pravda? ” chytil mě za ruku. Cukl jsem sebou. Nechtěl jsem aby na mě sahal, hlavně ne na ruce, na TY ruce. Mlčel jsem. Sklopil jsem hlavu. „Yoongi..”

„Měli bychom už jít je pozdě” vychrlil jsem na něj. Nechtěl jsem v této konverzaci pokračovat. Nemohl jsem. Neměl jsem sílu. Zvedl jsem se a čekal. „Dobře půjdeme” stoupl si. Věnoval mi jeden z jeho úsměvů, ale v tomhle bylo něco jiného. Byla to útěcha, podpora a možná i lítost. To ne, nechci aby mě litoval. „Uvidíme se ve škole. Tak zítra ahoj” rozloučil jsem se s ním. Ještě mi zamával a vydal se svou cestou. Zamával jsem zpět a sledoval jeho postavu jak mizí ve tmě. Musím domů.

Ulehl jsem do postele. Ani jsem mamku nepozdravil, nemám sílu s někým mluvit. Nedokážu teď s nikým mluvit. Chci být sám. Když nad tím tak přemýšlím, jediné co si doopravdy přeju je zemřít. Ani Hoseokův krásný velký úsměv by mě tu nedokázal udržet. Jsem si jistý, že to jednou udělám. Tohle přeci nemůžu vydržet dalších 5 let. Chtěl bych obejmout, chtěl bych aby mi někdo řekl, že to bude dobré. Ne Yoongi, sám víš že to nemůže být dobré. Už nikdy to nebude dobré. Opravdu jsem si to myslel. A začal tomu věřit. Únava se dostavila. Kdybych ti zavolal, přišel bys a utišil mě?

Zase kratší část😼 moc se omlouvám    ( ͡°❥ ͡°) papa, doufám že se vám příběh líbí. Mějte se krásně překrásně.