Silent Angel |SOPE|

20.

„Yoongi.. ” začala.

Sklopila zrak a začala si nervózně hrát s prsty. Byl jsem zmatený netušil jsem co by mi chtěla říct. Odkašlala si a znovu se pořádně nadechla. „Vím, že nejsem nejlepší matka. Vím že spolu skoro nemluvíme, nevidíme se kvůli mojí práci a prakticky tě zanedbávám” podívala se mi do očí. Leskly se jí oči. Chytla mě za ruce. „Vím, že je to všechno od doby kdy jsme ztratili Hye neskutečně těžké pro nás všechny, ale prosím.. ” Trhavě se nadechla. „Dal bys mi poslední šanci tohle všechno napravit? Budu se ti více věnovat, budu doma častěji a budu si tě všímat. Nechci tě ztratit Yoongi jsi můj syn, a já tě nadevše miluju” stekly jí první slzy. Konejšivě jsem ji palcem začal hladit hřbet ruky. „Mami.. Já nikdy nepochyboval o tom že mě miluješ” i mě začaly v očích štípat slzy. Ale já je nechal volně stékat po tvářích. Stáhla si mě do objetí a hladila mě na zádech. Šeptala mi uklidňující slova. A já se rozhodl, že jí to řeknu.. Teď nebo nikdy.

Trochu jsem se od ní odtáhl a stiskl jí pevněji ruku. „Mami já.. Chtěl bych ti něco říct” zvedla ke mě hlavu a kývla na mě abych začal. „Celý je to moje vina, to já mužů za to, že je Hye- ” propukl jsem v pláč. Máma mě začala hladit ve vlasech a utřela mi slzy. „To není pravda Yoongi, není to tvoje chyba, není to tvoje chyba” opakovala pořád dokola. „J-já-” třásl se mi hlas. „To já jí odpásal.. Chtěla se podívat z okna, protože tam něco zahlédla a já jí odpásal aby se mohla podívat já nechtěl jsem... Nevěděl jsem...” nová várka slz se dostavila. Máma mě znovu objala a pomalu se se mnou začala houpat. „Ššš chlapečku můj. Já to vím” zarazil jsem se nad tím co řekla. Ona to ví? Podíval jsem se na ní a čekal co řekne, bude mě nenávidět??

„Vím, že jsi jí odpásal, ale i tak to není tvoje chyba. Byla to chyba řidiče kamionu, nebyla to tvoje chyba Yoongi. Celé ty roky sis to dával za vinu ale není a nebyla to tvoje chyba, neplakej” otřela mi slzy a znovu mě pevně objala. „Miluju tě Yoongi” řekla. „Já tebe taky mami” odpověděl jsem. Byl jsem šťastný.

Bylo už skoro 20:00 a já se chtěl odebrat do svého pokoje.. „Yoongi? Ještě něco” zavolala na mě máma z kuchyně. Šel jsem za ní. „Hm? ” co tak může chtít? „Jde o tvého otce” zarazil jsem se. Nebylo to tak, že bych ho neměl rád nebo nedejbože nenáviděl ale i tak jsem se o něm nerad bavil už jenom, protože se k nám po tom co odešla Hye otočil zády a opustil nás. „Co s ním? ” odsekl jsem. „Před nějakou dobou se začal léčit, a chtěl by se s tebou sejít” řekla. „Ale já si s ním nemám o čem povídat mami. Doteď se nestaral” byl jsem už docela nepříjemný. „Yoongi prosím, je to tvůj táta, udělej to pro mě a promluv si s ním. Já už s ním mluvila, změnil se hodně a chtěl by s tebou mluvit, chtěl by mluvit se svým synem” řekla prosebně máma. „Se svým synem na kterýho se vykašlal” dodal jsem a odešel do svého pokoje. Neměl jsem sílu něco dělat a tak jsem se pouze osprchoval, převlékl, vyčistil si zuby a šel spát.

Cestou do školy jsem nad vším dost přemýšlel. Hlavně nad otcem. Mám si s ním promluvit? Nevím. Došel jsem ke škole a vstoupil dovnitř míříc ke své skříňce. Najednou mi někdo zakryl dlaněmi oči. „Hádej kdo” řekl ten co mi zakrýval oči. Hned jsem ho poznal. „Moje Hope? ” s úsměvem jsem odpověděl otázkou. Ruce dotyčný stáhl a povzdechl si. Já se otočil. „Správně” usmál se na mě Hobi. Přesněji moje Hope. Usmál jsem se zpátky a objal ho. I za tu chvíli co jsme se neviděli mi neskutečně chyběl. Nasál jsem jeho krásnou vůni. Odtáhli jsme se od sebe a on se mi podíval do očí. „Půjdeme? ” natáhl ke mě ruku, kterou jsem ihned přijal. Ostatní si nás dost divně měřili pohledy. Ale mě to bylo jedno, držel jsem za ruku toho, který mě zachránil, toho koho jsem miloval.

Všechny hodiny utekly neskutečně rychle a já už čekal u skříněk na Hobiho. Zahlédl jsem ho i s klukama a přicupital k nim. „Tady je!! ” zakřičel Hobi a pověsil se na mě. „Chyběl jsi mi” pošeptal mi do ucha. Usmál jsem se a zrudnul. „Achjo nechte toho budu mít z vás cukrovku” ozval se Jin a ostatní se začali smát. Hobi ze mě slezl a natáhl ke mě ruku kterou jsem přijal. Ani jsem si vlastně nebyl jistý tím jak to teď mezi námi je. Chodíme spolu? Nebo ne? Ale držíme se za ruce na veřejnosti, to už něco znamená ne?

„Nechceš jít s námi na oběd? ” zeptal se mě Hobi a objal mě kolem ramenou stále držíc mojí ruku. Chtěl jsem mu odpovědět ale v tu chvíli jsem ho uviděl. Zastavil jsem se a díval se na něj.

Ostatní se hned zastavili taky a koukali na mě. „Yoongi? ” tázal se Hobi. Ostatní už ale nejspíš pochopili co se děje, protože jsem nebyl jediný kdo se začal zaraženě dívat na osobu kousek před námi. Hobi se podíval stejným směrem pořád nechápajíc. Vyšší muž stojící před černým Mercedesem opírajíc se o něj a hledíc na mě. Ruce měl založené na hrudi. „Kdo je to? ” optal se Hobi. Ostatní už chtěli odpovědět za mě ale já je předběhl. „Nikdo, jdeme” chytl jsem  Hobiho za ruku a táhl ho pryč.

„Yoongi? ” zvolal na mě. Zastavil jsem se a podíval se na něj. Šel k nám blíž. Tolik se změnil vypadal jako kompletně nový člověk. „Vyrostl si” lehce se na mě usmál. „Nepovídej” řekl jsem ironicky a uchechtl se. On si povzdechl a smutně se na mě podíval. „Nemůžeme si promluvit prosím? Jako syn a otec? ” zeptal se. Pevněji jsem stiskl Hobiho ruku. „Nemáme o čem” odsekl jsem. „Chci ti to všechno vynahradit a začít znova” nenechal se odbýt. „Zvu tě na oběd” pokračoval. Vážně jsem nad tím začal uvažovat, mám mu dát další šanci? Vážně vypadá že se změnil. „Dobře, ale dělám to pro mámu ne pro tebe” upozornil jsem ho. On jen přikývl a usmál se. Já se otočil na Hobiho a objal ho na rozloučenou. „Potom ti napíšu jo? ” usmál jsem se na něj. On se usmál zpátky, přikývl a dal mi pusu na čelo.

Nasedl jsem do otcova auta a čekal až vyrazíme. Jeli jsme poměrně dlouho. A dojeli jsme na místo na které jsem si až moc dobře pamatoval. Bistro do kterého jsme jezdili jako rodina pořád.. Ještě s Hye. Usadili jsme se a objednali si oběd. Dlouho jsem tu nebyl. Taková nostalgie a krásné vzpomínky.

~Upřímně tahle část není až tak zajímavá, alee snažila jsem se✨ snad se vám líbí.