Silent Angel |SOPE|

18.

Dva týdny. Už to byly skoro dva týdny od toho co se stalo na Jinově chatě. Od té doby jsem se Hobimu vyhýbal jak jsem jenom mohl. Poté co jsem v sobotu přijel domů jsem doma překvapivě nikoho nenašel. Máma byla v práci, už zase. Celý týden prázdnin jsem strávil doma zavřený ve svém pokoji. Nevnímal jsem jestli je máma doma nebo ne, bylo mi to tak nějak fuk. Taky se mi vrátili noční můry. Začal jsem se bát chodit spát a tak jsem se snažil nespat. Nejedl jsem, přešla mě chuť na všechno. Hobi mě ze začátku pořád bombardoval kde mohl, psal mi všude, na mobil, na sociální sítě. Nic z toho jsem ani neotevřel, nic jsem si nepřečetl. Potom mi dokonce několikrát volal. Všechno jsem ignoroval. Chtěl jsem být sám, chtěl jsem zpátky tu samotu kterou jsem měl než jsem ho poznal.

Potom skončili prázdniny a začala škola. A to jsem věděl že moje ignorování bude těžší než doteď. Začal jsem dost chodit za školu, vynechával společně hodiny s ním a vyhýbal se mu. Bylo mi fuk jak moc mi to začne zmenšovat šanci projít do dalšího ročníku. Hlavní pro mě bylo vyhýbat se co nejvíc Hobimu a vymazat ho ze svého života, i přesto že jsem si byl vědom toho že on je ten kterého miluju, jediné co jsem chtěl bylo ho ochránit před monstrem.. Přede mnou.

Zrovna stojím před zrcadlem v koupelně a prohlížím si detailně můj odraz. Vypadám hrozně. Velké černé kruhy pod očima, zase jsem nespal, dnes jsem měl obzvláště děsivou noční můru. Už to nezvládám, začínají mě napadat dost ošklivé a špatné myšlenky. Nikdy předtím jsem nad sebevraždou nepřemýšlel tolik jako teď. Cítil jsem se smutný, a nemilovaný vlastní rodinou, jelikož jsem si byl jist že kdybych zemřel moje matka by si ani nevšimla že tu chybím, a mého otce by to nezajímalo. Alespoň bych byl s Hye a dostal bych co si zasloužím. Uchechtl jsem se nad vlastními myšlenkami. Opláchl si obličej studenou vodou a šel se převléct, za chvíli musím do školy.

Samozřejmě doma nikdo nebyl, jako bys Yoongi čekal že svojí matce stojíš za to aby si udělala v práci volno a byla s tebou celý den. Jako vždy jsem snídani vynechal a vyšel z domu. Už to bylo dlouho co jsem se pořádně najedl, hodně jsem pohubl, všiml jsem si že moje tváře začínají propadat a spoustu z mého oblečení mi bylo větší než předtím. Nevadí, třeba moje trápení ukončí právě smrt z hladovění.

Stál jsem před školou a přemýšlel jestli se mi dneska chce jít za školu nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl že půjdu do školy jen na dvě hodiny a potom se přesunu na střechu. Vešel jsem do třídy ve které nebylo moc lidí, bylo ještě docela brzo, proto jsem si sedl na svoje místo úplně v zadu u okna a položil si hlavu na lavici koukajíc z okna ven na přírodu. Co z tohohle života mám? Ptal jsem se sám sebe. Nebylo by lepší prostě zmizet? Znovu mě napadají ty myšlenky. Zatřásl jsem hlavou abych je vyhnal a opřel jsem se o opěradlo židle zrovna ve chvíli kdy Hobi, Jimin a Tae vešli do třídy. Hobi se zasekl a díval se překvapeně na mě, asi mě tu nečekal, stejně tak na mě zírali Tae a Jimin. Já odvrátil zrak a znovu se položil na lavici. Dělal jsem že tam nejsem.

První hodina uběhla poměrně rychle i přesto že to byla matematika, kterou jsem stejně celou prospal, jako vždy si mě nikdo nevšímal, jen Hobi na mě ze sousední lavice pořád upřeně zíral. Druhá hodina už se poměrně táhla, ale dočkal jsem se zvuku zvonku, díky Bohu. Uklidil jsem si věci, zvedl se s taškou z lavice a odcházel ze třídy když v tom mi cestu ze dveří třídy zaterasil Hobi. Naštvaně jsem svraštil obočí a podíval se na něho. „Stojíš mi v cestě, laskavě uhni” řekl jsem nepříjemně. „Ne dokud si se mnou nepromluvíš” řekl tvrdohlavě. Tohle mě vážně štve, ať na mě zapomene a žije si dál. I přesto jak moc jsem si byl vědom toho co k němu cítím jsem se ho snažil od sebe odehnat. „Uhni mi z cesty”. Ani se nehl, a všichni ve třídě na nás zírali a čekali co se bude dít. Nevěděl jsem si rady a tak jsem ho prostě silně odstrčil ze dveří abych mohl projít. Nejspíš nečekal že do něj strčím, protože se najednou zamotal a svalil se na chodbě na zem, čehož si všimli i lidi kteří na chodbě stali nebo jenom procházeli. Taky k němu začala běhat jeho parta Kook, Jin, Joon a taky Jimin a Tae. Já se na ně naposledy podíval a potom jsem pokračoval ve své cestě, všichni na mě zírali jako na zjevení. Vyběhl jsem schody na střechu, kde jsem zavřel oči a zhluboka dýchal.

Shodil jsem ze sebe tašku a oči znovu otevřel. V očích mě začaly šťípat slzy, které začaly ihned stékat po mých tvářích. Třásl jsem se vzlyky. Chtěl jsem aby tahle bolest skončila, chtěl jsem.. Podíval jsem se před sebe a pomalým krokem vyrazil kupředu. Došel jsem až na hranu střechy na kterou jsem si stoupl a prohlížel si okolí. Roztáhl jsem ruce do stran a zavřel oči. Zhluboka jsem dýchal. Chtěl jsem skočit.. Tak moc jsem chtěl, a neměl jsem k tomu daleko.. Začal jsem se pomalu naklánět dopředu, rozhodnutý to udělat. Ale najednou se mi v hlavě vybavil Hobi.. Otevřel jsem oči, podíval se dolů a uvědomil si jak blízko smrti jsem...

~Tady to ukončím ☪ . Jinak ještě dneska napíšu další část, jelikož mě neskutečně baví psát tento příběh 💓 . Snad se vám tato lehce, nebo spíš více depresivní část líbila. Slibuju, že už na Yoongiho a Hobiho budu v dalších možná posledních částech hodnější.