Silent Angel |SOPE|

5.

Pátek, konečně. Celý den jsem absolutně nevnímal výklad. Upřímně ani jeden si nepamatuji. Ani jednou jsem svým pohledem nezabloudil k Hoseokovi. Hodně jsem o něm přemýšlel, a došel k tomu že by bylo lepší kdybych ho prostě ignoroval, potom to určitě vzdá. Nechtěl jsem si nikoho pouštět k tělu. Jestli se bojím? Možná ano.

Konec poslední hodiny. Sbalil jsem si věci a vystřelil ke skříňce. Vážně se s ním bavit nechci. Časem by stejně zjistil co se před lety stalo, a byl bych pro něj zrůda. Proto je lepší to skončit na začátku.

Vycházel jsem ze dveří školy, když v tom se předemnou objevil Hoseok. „Ignoruješ mě? ” vážně se na mě podíval. Hluboko do mých očí. Chtěl jsem ho obejít, ale zaterasil mi cestu. Chytil mě za zápěstí. „Udělal jsem něco? ” ptal se starostlivě. Sklopil jsem hlavu. Byl jsem v rozpacích, nervózní. Jeho ruka na té mé. Zvláštní pocit, co je to? „Pustíš mě? ” zvedl jsem hlavu s kamenným výrazem ve tváři. „Ne, dokud mi neřekneš proč mě ignoruješ” neusmíval se, lehce se zamračil. „Nemám náladu” odpověděl jsem jednoduše.

„Hobi??-” zakřičel Jimin ale trochu se zarazil když uviděl že jsem s ním já. S jeho partou přišli přímo k nám. „Dneska je ta párty o které jsem ti říkal v pondělí, pořádá jí Jin u něho doma, rodiče má z domu. Půjdeš?? ” chytil Hoseoka okolo ramen. Buší mi srdce, je mi zle. Špatně se mi dýchá. Chci zmizet, co je to za pocity? Setřásl jsem Hoseokovu ruku z té mé a obešel ho. Znovu mě zachytil. „Šel bys? ” šokovaně jsem na něj zíral a nebyl jsem jediný. Všechny páry očí se na mě upřeně dívaly. Neodpověděl jsem. „Prosím” chytil mé zápěstí oběma rukama. Všichni na něj koukali jako na blázna, vyděšeně. Jako by v ruce svíral odjištěnou bombu. Vážně jsem tak děsivý? „Hm” zamručel jsem v souhlasu. Rozzářil se jako sluníčko a široce se na mě usmál. Pustil mojí ruku. „Dej mi svůj telefon” nechápal jsem proč, a taky jsem nechápal proč jsem mu ho vážně podal. Něco do něj naťukal. Nespustil jsem pohled z jeho obličeje. Vrátil mi telefon. „Napiš mi svojí adresu, večer tě vyzvednu. Dám ti vědět. Ahoj” zamával na mě a potom se jen otočil a mizel v dáli s Jiminem a klukama. Vydal jsem se domů.

Bylo půl sedmé. Poslal jsem mu adresu asi hodinu po mém příchodu domů. Ležel jsem v posteli, v celém domě sám. Máma byla zase v práci, jak nečekané. Už si ani nepamatuji kdy jsem ji naposledy viděl. Připadal jsem si tak sám. Chyběla mi. Tak strašně moc. Celá moje rodina i s mým bezcenným životem, všechno bylo zničené. Nedokázala jsem myslel na nic pozitivního. Zazvonil mi telefon. Přišla mi esemeska. 'Jsem tu'. Oblečený už jsem byl, takže jsem jen sešel schody vzal si telefon a klíče. Nazul jsem si boty a otevřel hlavní dveře. Stál před mými dveřmi. Měl na sobě světle modré roztrhané džíny, bílé tričko s dlouhým rukávem s nějakým potiskem na rukávech, a bílé tenisky. Hrozně mu to slušelo. Stočil pohled ke mě. „Ahoj, můžeme? ” usmál se. Kývl jsem v souhlas a zamkl za sebou dům. Vyrazili jsme na párty. Tohle bude ještě zajímavý večer.

Vůbec nevím co jsem to zplodila za blbost XD snad to bude dávat smysl, zase je to dost krátký pardon. 😸❤ užijte si příběh, buďte zdraví a držte se.