Silent Angel |SOPE|

2.

Probudil jsem se. Tentokrát bez noční můry. Vstal jsem a udělal to co vždycky. Oblékl jsem se a zamířil dolů obout si boty. Máma nebyla doma, asi musela mít nějaké jednání. Vyšel jsem z domu směrem ke škole. Další nudný den.. Nebo snad ne? Bude na tomhle dni konečně něco jinak?

Došel jsem ke škole, a šel ke skříňce. Cestou do třídy do mě ale k mému štěstí někdo narazil a oba jsme se svalili v půlce chodby na zem. „Aaagh” zaskuhral jsem šeptem. „Moc se omlouvám, nechtěl jsem tě srazit” řekl, vstal ze země, očistil se a podal mi ruku. Chtěl mi pomoct na nohy. Ale já se na něj ani nepodíval, vstal jsem sám a bez jakéhokoliv slova jsem odešel ke své třídě.

Začala hodina. Nevnímal jsem. Někdo zaklepal na dveře uprostřed hodiny. Do třídy vešel ředitel. S nějakým chlapcem který mi byl sakra povědomí.

„Takže, chtěl bych vám všem představit vašeho nového spolužáka. Prosím představ se” řekl a poukázal na chlapce vedle něj. Chlapec se do široka usmál. Páni. Takhle velký, upřímný a krásný úsměv jsem ještě nikdy neviděl. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. „Jmenuji se Jung Hoseok, moc mě těší, doufám že spolu budeme všichni dobře vycházet.” řekl a znovu se usmál. „Dobře, takže Hoseoku, posaď se támhle dozadu vedle Jimina.” hnědovlásek přikývl a vydal se směrem k Jiminově lavici. Pořád jsem na něho zíral. Yoongi sakra co to děláš. On si toho pohledu samozřejmě všiml a podíval se mým směrem. Na to jsem rychle a prudce otočil hlavu k oknu.

Konečně, zazvonilo. Poslední hodina za mnou. Vstanu ze židle a vyjdu ze dveří směrem ke skříňce. V tom mě ale zastaví něčí hlas. „Hej!! Ty!! Počkej.” uslyším za sebou. Zamrznu na místě. Hoseok. Doběhl přede mě a upřeně se na mě podíval. Chvíli se jen díval ale potom se na mě sladce usmál.

„To jsi ty. Ten kterého jsem ráno srazil na chodbě” to byl on?? Vážně? Až teď mi došlo že jsem se na něho předtím ani nepodíval. Nic jsem neřekl jen jsem na něj tupě zíral. „Umm, jen chci se omluvit, že jsem tě tak srazil hned po ránu. Omlouvám se” měl hezký uklidňující hlas. Mohl bych ho poslouchat hodiny. Možná dny, měsíce nebo roky. „V pohodě” řekl jsem a byl na odchodu. Obešel jsem ho a vyšel ze školy.

Byl to zvláštní pocit. Když se na mě díval, začal jsem se stydět. Bylo to divný, nikdy předtím jsem nic takového necítil. Co to se mnou dělá? Zamířil jsem rovnou domů dnes jsem byl obzvlášť unavený.

„Yoongi..” začala mamka když jsem přišel domů. „.. Vím, že spolu skoro nemluvíme a mě to opravdu mrzí, chci aby sis se mnou povídal, o tom co tě trápí. Co máš na srdci. Vím že je to pro tebe těžké, věř mi že pro mě to není o nic lehčí.” z jejího hlasu šlo slyšet zoufalství. Miluju svou mámu nadevše, je jediná která se mnou vždy zůstala a držela mě. „Tak prosím mluv se mnou” při posledních slovech se jí zlomil hlas a ona propukla v pláč. Došel jsem k ní a objal jí. Je to pro nás oba těžké, vyrovnat se se vším co se stalo, a ještě k tomu že nás táta opustil. „Prosím nebreč” stekla mi první slza. Pak druhá, třetí... Rozhodl jsem se nabídnout mámě, že budu spát dnes s ní, aby se cítila bezpečně. Usli jsme.

Byla hodina. Snažil jsem se dávat pozor. Když v tom mi na stole přistál papírek se vzkazem. Podíval jsem se po třídě, kdo to hodil? Zeptal jsem se sám sebe. Uviděl jsem usmívajícího se Hoseoka a bylo mi to jasné. Rozbalil jsem papírek. „Jak se jmenuješ?” vážně? Podíval jsem se s tázavým pohledem jeho směrem. Usmíval se jako sluníčko. Zazvonilo díky Bohu, oběd. Zvedl jsem se z lavice a papírek cestou ze třídy vyhodil do koše, načež jsem pobaveně koukal na Hoseokovu zmatenou a udivenou tvář.

Zadíval jsem se z okna a přemýšlel. „Tvoje odpověď?” uslyšel jsem za sebou hlas a hned věděl komu patří. Tenhle hlas bych poznal všude. Tak uklidňující. Ignoroval jsem ho, neodpovídal a dál se kochal přírodou za oknem. „Ty toho asi moc nenamluvíš co?” stoupl si vedle mě. DOST blízko vedle mě. Nevím proč ale projela mnou nervozita. Je moc blízko.

„Hobi??? Tady jsi všude tě hledám, pojď s námi jdeme do knihovny” zakřičel na něj Jimin s jeho partou kamarádů. Povzdechl jsem si. „Běž, volají tě” řekl jsem klidným hlasem. „Pojď s námi” vyjekl na mě a chytil mě za ruku. Jakoby mnou projela elektřina. Zadíval jsem se mu do těch krásných očí a uviděl v nich jiskřičku štěstí. Natěšeně se usmál. Byl tak.. Roztomilý. Vymanil jsem se z jeho sevření. „Volají tě” s těmito slovy jsem zalezl zpátky do třídy. Co je to za pocity? Neznám je.. Co se to se mnou děje?

Ten den jsem už s Hobim..teda Hoseokem nepromluvil. Ale všiml jsem si jak mu povadl ten krásný, roztomilý úsměv.

Vyšel jsem ze dveří školy a mířil domů. „Nechceš někam zajít?” co? Odkud se vynořil? Kde se tady vzal? Vždyť tu před chvílí nebyl. Podíval jsem se na něj, ale pokračoval jsem v cestě. „Notaaak prosíííím” protáhl poslední slovo. Jak roztomilé. Chytil mě za rameno, začal s ním jemně cloumat a položil si přitom svou hlavu na mé rameno a předstíral že brečí. Dobře dobře hlavně už dost. „Kam chceš jít? ” překvapeně otevřel pusu a vykulil oči. Ale potom se sladce usmál. Nevěděl jsem, že takový úsměv existuje. „Uvidíš, tak ve 4 v parku u kašny dobře? ” usmál se a zamával mi. Zamával jsem mu zpátky. A lehce jsem se pousmál.

Ve 4 v parku. Do čeho jsem se to nechal namočit. Vážně nechápu proč jsem souhlasil, proč jsem se s ním vůbec bavil. Proč jsem ho jen neobešel jako ráno. To ten jeho úsměv. Ano ten za to může.

~Tak jooo, máme tu další, druhou část. Doufám že se vám líbí. 💛 budu moc ráda když zanecháte nějaký náznak toho, že se vám příběh líbí, nějaký hezký komentík nebo hvězdičku. Budu za to moc ráda 🥺. Tak papa u další části.