Silent Angel |SOPE|

19.

Otevřel jsem oči, podíval se dolů a uvědomil si jak blízko smrti jsem...

„Yoongi!? ” ztuhl jsem.. Volá na mě někdo nebo už vážně blázním? Ptal jsem se sám sebe. Otočil jsem hlavu a podíval se za sebe, musel jsem se přesvědčit jestli to nebylo pouze plod mého unaveného mozku. Dveře na střechu byly dokořán otevřené a kousek od nich stál Hobi se zděšeným výrazem ve tváři. Nebyla to fantazie on tady opravdu je. Když jsem ho tam tak viděl jak se bál pomalu i klepal, protože si myslel že skočím došla mi jedna věc.. Nechci to udělat. Pomalu jsem slézal z hrany střechy a potom se znovu otočil na Hobiho, který se na mě pořád upřeně díval, nevěděl jsem co říct, styděl jsem se.. Za to co jsem měl v plánu. Rozplakal jsem se a sklopil zrak na špičky svých bot. Rukama jsem si zakryl obličej a začal vzlykat, nedokázal jsem to v sobě déle držet, bylo mi to všechno tak moc líto.

Hobi se ke mě rozeběhl a vtáhl mě do objetí. Pevně mě obejmul a přitom mě hladil na zádech. „Už je to dobrý jsem tady s tebou” zašeptal mi uklidňujícím tónem do ucha. Obejmul jsem ho zpátky, své ruce jsem mu obmotal okolo krku a rozbrečel se víc, ale už spíše štěstím, jelikož jsem věděl že jsem ho neztratil, že tu pořád byl ochotný pro mě být i přesto co hrozného jsem mu řekl nebo udělal. „Omlouvám se.. Je mi to tak moc líto” začal jsem mu mumlat do ramene. „To je v pořádku, nezlobím se” řekl a rukou mi zajel do vlasů. Uklidnilo mě to, jeho přítomnost mě uklidňovala, a ještě víc ten fakt že tady pro mě je. On opravdu musí být.. Anděl.

Ze školy jsme se oba omluvili a Hobi se potom nabídl, že mě doprovodí domů za což jsem mu byl neskutečně vděčný.

Cestou mezi námi vládlo ticho, ale příjemné ticho, alespoň jsem měl čas na to přemýšlet o všem možném. Z myšlenek mě vytrhl až Hobi, který mě upozornil, že už jsme tady. Doprovodil mě až úplně dovnitř. Ale on sám se zastavil přede dveřmi mého domu. „Uvidíme se zítra” sladce se na mě usmál a měl v plánu odejít, ale já ho chytl za ruku, načež se ihned znovu otočil v otazníkama místo očí. „Neodcházej prosím. J-já nechci být sám” trochu jsem se zakoktal a začal lehce rudnout. Opravdu jsem nechtěl aby šel, jednak proto, že jsem tu nechtěl být sám, protože máma nebyla zase doma, a jednak proto, že jsem chtěl být s ním. Udělal jsem na něj psí očka a doufal, že neodejde. Znovu se usmál a přistoupil ke mě blíž, chytl mě za obě ruce a opřel si hlavu o tu mojí. „Dobře” zašeptal. Byl tak neskutečně roztomilý, zadrhával se mi kvůli němu dech. Usmál jsem se.. Byl jsem šťastný.

Došli jsme do mého pokoje a já se vyčerpáním svalil na postel, jak už jsem podotýkal předtím, poslední dva týdny jsem spal málo, spíš vůbec. A teď na mě únava začala padat. Hobi se uchechtl a pohladil mě po hlavě. „Roztomilý” pronesl do ticha. Já na něj jen tupě zíral a začal na novo rudnout. Co mi to děláš Hobi? Roztáhl jsem ruce do stran a naznačil, že se chci mazlit. On na mě jen chvíli koukal a potom pochopil a nalehl na mě. Přitulit se ke mě a já si užíval to že je tu se mnou. Nějakou dobu jsme takhle leželi a tulili se. Hobi ale najednou zvedl hlavu a podíval se na mě, pohled jsem mu opětoval. Vyhoupl se víc nade mě a začal se přibližovat. Byli jsme u sebe tak blízko, stačilo málo a mohli jsme se políbit. Ale on se nehýbal, začínalo se mi těžko dýchat, mě srdce bušilo tak nahlas, jsem si jistý že to slyší i sousedi. Nemohl jsem to vydržet a tak jsem to byl já kdo překročil těch pár milimetrů a políbil ho. Jednu svojí ruku jsem přesměroval na jeho krk a druhou položil na jeho tvář.

Okamžitě začal spolupracovat. Byl to neskutečně úžasný pocit, jeho polibky byly tak procítěné plné citu a lásky. Jazykem mi přejel přes spodní ret a já pochopil, proto jsem pootevřel ústa a Hobi toho hned využil a zajel mi jazykem do úst. Otíral se jím o ten můj, byl to zvláštně vzrušující pocit. Opravdu uměl líbat. Občas nasál můj jazyk, občas mě jemně kousl do spodního rtu. Nebudu lhát, vzrušovalo mě to, a to hodně. Jeho ruce putovaly po mé hrudi. Byl jsem připravený mu dát všechno co mám.

„Yoongi?? ” ozvalo se ze zdola. Odtrhli jsme se od sebe s Hobim a on ode mě odskočil. Byla to moje máma, jakto že je doma tak brzy? Omluvně jsem se podíval na Hobiho a ten se na mě usmál. Vyběhl jsem z pokoje a seběhl schody dolů, směrem do kuchyně. „Ahoj, jakto že jsi doma? ” zeptal jsem se a překvapeně na ní koukal. „To bych se tě mohla zeptat na to samé. Jakto že nejsi ve škole a čí jsou ty boty? ” ukázala na cizí boty u botníku. Zrudnul jsem a nevěděl co říct.. „J-já..-” „Na tělocviku ho trefili míčem, odvedl jsem ho na ošetřovnu a potom jsem ho dovedl domů aby cestou někde nezkolaboval” ozval se za mnou Hobi a s úsměvem koukal na mojí mámu. „Ou, jsi v pořádku Yoongi? ” ptala se máma se starostlivým tónem a přešla ke mě, načež mi začala kontrolovat hlavu. „Jo nic mi není nebylo to tak hrozný” řekl jsem nervózně. „Děkuji že jsi ho přivedl domů em? ” zasekla se máma. „Hoseok. Jung Hoseok, stačí Hobi” sladce se na mojí mámu usmál. „Dobře Hobi, ještě jednou děkuji” podala mu ruku a taky se usmála. „Tak to už abych šel ” řekl Hobi a já ho doprovodil ke dveřím, kde jsem ho ještě naposledy chytl za ruku a usmál se na něj. On přišel blíž, obejmul mě a dal mi pusu na čelo. Usmál jsem se na něj a pustil ho. „Uvidíme se zítra ve škole” řekl. Uculil jsem se a přikývl v souhlasu. „Ahoj” rozloučil jsem se. „Pa” zamával na mě. Zavřel jsem dveře a chtěl jít zpátky do pokoje ale zastavila mě máma.

„Yoongi? ” zastavil jsem se a koukl na ní. „Ano? ” .. „Můžeme si promluvit prosím?” prosebně se na mě dívala. Přikývl jsem a sedl si na sedačku v obýváku. Co asi může chtít. Máma si přisedla ke mě a na stolek postavila hrnek s kafem, opřela se o sedačku a zhluboka se nadechla.

„Yoongi.. ” začala.

~Budeme dělat že tyhle moje popisky někdo čte ano? 😄 prosím dejte mi vědět jestli byste chtěli smut mezi Yoongim a Hobim. Děkuji 💜