Silent Angel |SOPE|

8.

Už to byly skoro dvě hodiny od toho co Hoseok odešel z mého domu s tím, že tu přespí. Mohl jsem mu zavolat nebo napsat, že nechci aby tu přespal, ale.. Neudělal jsem to, možná by mi prospělo nebýt chvíli sám. Čekal jsem snad celou věčnost. Seděl jsem v kuchyni na barové židli a popíjel džus. Když v tom někdo zazvonil. Rychle jsem vstal ze židle a běžel ke dveřím. „Promiň že jdu tak pozdě, rodiče mě zdrželi” omluvně se usmál. Odstoupil jsem ze dveří aby mohl vstoupit. Zakopl o práh. Potichu jsem se zachychotal a sklonil hlavu. On se po chvíli civění na mě začal také smát. Zvuk jeho hlasu byl uklidňující a krásný ale jeho smích byl ještě krásnější, nic krásnějšího jsem ještě neslyšel.

Trochu jsem ho provedl po domě, aby věděl kam má jít v případě nějaké potřeby. „.. A tady mám pokoj já” řekl jsem a otevřel dveře. Pokoj mám jednoduše zařízený. V rohu pokoje mám klavír, potom pár dalších menších skříněk, větší postel, gauč, psací stůl, menší knihovnu, skříň a samozřejmě všude spoustu fotek. Celý pokoj mám laděný do bílé barvy.

Hoseok se vřítil do mého pokoje a odložil si věci. Sledoval jsem ho opřený o futra. Prohlížel si můj pokoj a zastavoval se u fotek, které jsem měl na psacím stole. „Netušil jsem, že se umíš taky usmívat” poukázal Hoseok na fotku už několik let starou. Pousmál jsem se. „Kdo je to?? ” zeptal se nevinně a ukázal mi jednu z fotek. Úsměv mě přešel. Přiblížil jsem se k fotce kterou svíral v ruce a upřeně na ní koukal. „To je Hye” Trhavě jsem se nadechl. „Moje sestra” pocítil jsem slzy ve svých očích. Začal jsem zběsile mrkat. Nemůžu tady a teď brečet, před ním. Položil svou ruku na má záda a jemně mě po nich začal hladit. Neucukl jsem, zůstal jsem v klidu, uklidňovalo mě co dělal. Jen mlčel a hladil mě. „Na těch fotkách to bylo naposledy co jsem se upřímně usmál” prolomil jsem ticho. Nevím proč ale momentálně jsem neměl žádné zábrany, prostě jsem říkal všechno co jsem si myslel. „Tenhle den si pamatuju, Hye byla neskutečně smutná, protože jsme nestihli zmrzlinářský vůz” uchechtl jsem se. „Řekl jsem jí, že jí to s mámou a tátou vynahradíme a vezmeme jí na zmrzlinu, až přijdu ze školy. Přijeli pro mě ke škole. Byl jsem tak natěšený. Už jsme tam skoro byli. Hye něco zahlédla v dáli a kvůli pásu se nemohla pořádně podívat z okýnka” ucítil jsem slzy.. Byly silnější než já samotný.. Jedna slza přeci jenom sklouzla po mé tváři. „Odepl jsem jí pás a snažil se aby to máma s tátou neviděli. Chtěl jsem jí jen pomoct podívat se z okna. A pak do nás narazil ten náklaďák. Probudil jsem se jako první a-” zasekl jsem se. Hoseok mě chytl za ruku a pevně jí stiskl. „Jediné co jsem uviděl byl její obličej, dokořán otevřené oči a prázdný výraz. A potom jsem omdlel, mámě a tátovi jsem nic o odepínání pásu neřekl. Bál jsem se, že mě budou nenávidět tak jako já nenávidím sám sebe, protože.. Já jí zabil, je to moje vina. Kdybych nebyl tak blbej a neodepl jí mohla tu pořád být. Zničil jsem celou rodinu” nikdy jsem tohle nikomu jinému neřekl.. Ale k Hoseokovi cítím zvláštní důvěru. Propukl jsem v pláč. Skácel jsem se na kolena, mé nohy mé zradili, nedokázal jsem stát, nemohl jsem dýchat, dusil jsem se vzlyky a slzami. Hoseok okamžitě zareagoval a pevně mě obejmul. Tak moc se nenávidím za to co jsem provedl.. Jsem zrůda.

Konejšivě mě hladil ve vlasech. Bylo to příjemné. Nikdy jsem nikomu neukázal svou citlivou a zranitelnou stránku. Tak proč tobě ano?

„Nebyla to tvoje chyba.. Netušil jsi, že se tohle stane. Neumím si ani představit jak těžké to pro tebe musí být. Není to tvoje chyba slyšíš mě? Není to tvoje chyba” opakoval to pořád dokola. Uklidňovalo mě to, dokonce jsem přestal brečet a chytil se jeho paže. Odtáhl se a setřel mi z tváří slzy. „Už nebreč, pojď” usmál se.  Postavil se a podal mi ruku. Chvíli jsem váhal ale stejně jsem jí nakonec přijmul. Táhl mě do obýváku kde mě posadil na gauč. „Moc se omlouvám, že jsem strkal nos kam jsem neměl. Neměl jsem tam tolik okounět. Akorát jsem tě tím rozbrečel” řekl provinile. Zakroutil jsem hlavou. „Ne, neomlouvej se prosím. Ulevilo se mi, že jsem to někomu mohl říct, dostal jsem to ze sebe”. Smutně se na mě usmál. Chtěl pro něco dojít do pokoje ale já ho chytil za zápěstí. „Děkuju, že jsi tady” můj stisk nebyl tak silný. Proto moji ruku jednoduše přesunul do své. „Nemáš za co” s tím odešel do pokoje a do pěti minut byl hned zase zpět. V ruce svíral CD. „Zvu tě na film”.

Film skončil. Hoseok nemá moc výdrž. Asi půl hodiny před koncem usnul. Chtěl jsem se natáhnout pro ovladač ale v tom se jeho hlava sklouzla na moje rameno. Uvelebil jsem se zpátky na gauč a chvíli ho pozoroval. Jak může být někdo takhle perfektní? Trochu jsme sklonil hlavu a nasál jeho vůni. Sám pořádně nevím proč to dělám. Prohrábnul jsem mu vlasy, moje ruce si dělaly co chtěly. Nerad to říkám ale mám pro tohohle kluka docela slabost. Doufal jsem že se neprobudí. Začal sebou Vrtět. Lekl jsem se a rychle stáhl ruku zpátky. Neprobudil se, díky Bohu. Co s ním? Mám ho probudit? Nebo odnést? Nebo nechat ho tady? Nechtělo se mi ho budit ale už na mě šla taky únava a já si chtěl co nejdřív lehnout. Dobře, probudím ho, ale jak? Hehe tohle ještě bude něco.

Pohladil jsem ho po vlasech „Hobi? ” zašeptal jsem. Proč mu teď říkám Hobi? Jsem nervózní. Nic. Nevzbudil se. Pohladil jsem ho po tváři a zopakoval co jsem řekl předtím. Pořád nic. „Žiješ? ” řekl jsem víc nahlas. Cukl sebou. Žije. Zvedl se z mého ramene a sedl si rovně. Měl rozcuchané vlasy a jen trochu otevřené oči. Byl roztomilý. „Já usnul? ” promnul si obličej. „Jo” zasmál jsem se jeho zmatenosti. Zvedl jsem se. „Jdu spát” oznámil jsem mu. Pomalu cupital za mnou, jako malé dítě.

Rozestlal si na gauči který jsem měl v pokoji. Nebyl nijak zvlášť velký. Snažil se si nějak lehnout ale tenhle gauč byl přímo určený jen na sezení. Bylo mi ho líto. Pořád mu nějaká část těla vyčuhovala ven. Zkrátka se tam nevešel. Povzdechl jsem si. „Kašli na to. Pojď budeš spát se mnou” podíval se na mě jako na blázna. „Ne nechci ti být na obtíž. Ještě by ses kvůli mě špatně vyspal” odmlouval. „Ale notak, tam se za žádnou cenu vyspat nemůžeš, nevejdeš se tam. Mám dostatečně velkou postel, neodmlouvej a pojď. Nebo si pro tebe dojdu a vlastnoručně tě k tý posteli přivážu, takže dělej” povzdechl si a vstal. Vzal si polštář a lehl si ke mě. Já se přesunul na druhou část postele a zhasnul lampičku vedle postele. „Děkuju” vyřkl do ticha. „Dobrou Hobi” zavřel jsem oči a snažil se usnout.

Nemohl jsem usnout. Otočil jsem se čelem k Hobimu. Byl ke mě otočený zády. Pomalu jsem se k němu přiblížil a nasál jeho vůni která mě tak uklidňovala. Třeba mi to pomůže usnout. Přisunul jsem se ještě blíž. Opřel jsem si o jeho krk ze zadu hlavu a on se najednou otočil. Vykulil jsem oči a chtěl se odsunout nejlépe na konec pokoje, bylo mi tak trapně. On se však přisunul blíž a obejmul mě. Překvapilo mě to, ale neměl jsem sílu na to něco říct. Byl jsem unavený, a únava se mě během chvíle zmocnila.

~Hotovo. Další část je venku 😎. Za tuhle část se cejtím fakt dobře. Je dost dlouhá ale líbí se mi. Upřímně nemám vůbec dopředu připravené co se stane, píšu to nějak tak randomly. Pokaždý mám jenom vymyšlený co se stane, ale to se vždycky mění během psaní. Neskutečně mě tenhle příběh baví. ❤ doufám že se vám taky líbí.