Silent Angel |SOPE|

16.

Vešli jsme do našeho společného pokoje. Zavřel jsem za námi dveře a otočil se na Hobiho který na mě hleděl poměrně zmateným pohledem. Chvíli jsem se na něj jen mlčky koukal a obdivoval jeho nádhernou tvář, ty růžové nadýchané a sladké polštářky, ty krásné hnědé oči ve kterých jsem se vždycky ztrácel.. Podíval jsem se jinam a sedl si na postel. Dlaněmi jsem si promnul obličej a zhluboka se nadechl.

„Děje se něco Yoongi? O čem chceš mluvit? Docela mě děsíš” uchechtl se, a snažil se napjatou a tichou atmosféru nějak ulehčit. Spojil jsem své ruce a začal si nervózně hrát s prstama. „Přestaňme s tím Hobi” řekl jsem vážně. Nemohl jsem se na něj teď vůbec podívat, neměl jsem odvahu se mu podívat do očí. Bál jsem se že bych ho tímhle mohl ranit nebo mu ublížit ale nakonec jsem usoudil že bude lepší když si ode mě bude držet odstup. „Přestaňme s čím? ” v jeho hlase jsem dokázal poznat zmatek. „Nikdy jsme se neměli políbit, byla to chyba” lhal jsem. „Chyba? Pro mě to chyba nebyla. Nikdy jsem se s nikým necítil tak jako s tebou Yoongi to je ten důvod proč jsem to udělal... ” chytl mou ruku do té své a propletl naše prsty.

„Myslím si že jsem se zami-” vytrhl jsem ruku z jeho sevření a skočil mu do řeči. „Neříkej to, tohle je špatně nemá to tak být. Je to ztráta času se o mě snažit Hobi.. Takže prosím přestaň s tím” pořád jsem se krotil nechtěl jsem ho ranit tím co řeknu, nebo jakou formou to řeknu. „Znamenal pro tebe ten polibek něco? ” dle hlasu jsem dokázal poznat že není daleko od pláče. Za tohle se budu proklínat, protože vím že mu neskutečně ublížím. „Hoseoku! ” zvýšil jsem trochu hlas, a podíval se mu do jeho skleněných očí. „Já nejsem buzerant, a to líbání mě znechucovalo, jenom jsem nevěděl jak ti to říct. Přestaň s tím a drž se ode mě dál” mluvil jsem chladně, přesně jako ten starý Yoongi kterého každý znal. Zvedl jsem se z postele a začal si balit věci. Musím odtud pryč.. Chci domů. Hobi pořád zaraženě seděl na posteli a z očí se mu kutálely po tvářích slzy. Bolelo mě to ale musel jsem to udělat. Věnoval jsem mu ještě poslední pohled, a dobře jsem si ho prohlédl, protože jsem zcela jistě věděl že je to naposledy co ho vidím takhle blízko.

Otevřel jsem dveře a sešel jsem schody dolů. Začal jsem hledat kluky. Našel jsem je v obýváku, tentokrát už ale nehráli hry, koukali se na nějaký film. „Můžu si půjčit něčí auto? ” zeptal jsem se a tím na sebe upoutal pozornost všech co byli v místnosti. „Proč ty někam jedeš? ” zeptal se Jin. „Tak půjčíte mi někdo auto nebo mám jít pěšky? ” byl jsem nepříjemný ale taky naštvaný, sám na sebe.. Všichni si mě měřili pohledem, ale nikdo nepromluvil. „Vezmi si moje jestli chceš” řekl Tae a už mi podával klíčky od auta.

V tom seběhl ze schodů ubrečený Hobi a chytl mě za ruku. Kluci nás vyděšeně a nechápavě pozorovali. „Yoongi prosím” rozbrečel se Hobi ještě víc, začal se klepat a Skácel se na zem pořád držíc mou ruku. Za tohle se budu nenávidět ještě víc.. Setřásl jsem jeho ruku která svírala tu mou. „Nesahej na mě” řekl jsem chladně. Všichni na mě koukali jako na přízrak. Vzal jsem si od Taeho klíčky a vyběhl ven k autu do kterého jsem ihned nastoupil. Párkrát jsem bouchl do volantu a začal pociťovat příval slz který se dral ven z mých očí. Nastartoval jsem a rozjel se.

Cestou jsem hodně přemýšlel nad tím co se stalo a ano, nenávidím se odteď ještě víc. Ale na druhou stranu dělám to jenom pro tvoje dobro Hobi..

~Ahoj!! Po nehorázně dlouhé době jsem zpátky s další částí a jsem na ní pyšná, ještě dneska napíšu další část a to z pohledu Hobiho a co se stalo hned po tom co Yoongi odjel. 💖 jinak moc děkuji za vaší podporu a omlouvám se že takovou dobu nevyšla ani jedna jediná část. Nebojte já se polepším slibuju!