Silent Angel |SOPE|

22.

„Aaaaagh já tomu prostě nerozumím! " zaznělo z druhé místnosti a já se uchechtl. „Když budeš křičet tak tomu stejně rozumět nebudeš" zakřičel jsem zpátky. Zrovna jsem vylezl ze sprchy a sušil si vlasy. Převlékl jsem se do oblečení na spaní a vydal se do pokoje, kde se vztekalo to malé dítě. Na mém málem gaučíku v pokoji se rozvaloval Hobi a v ruce držíc sešit na oko začal předstírat, že brečí. Musel jsem se usmát, vážně občas se chová jako malé dítě, je to roztomilé.

„Čemu zase nerozumíš? " přešel jsem k němu. „Všemu, nenávidím matiku!! Pomoz mi Yoongii" znovu se na oko dal do breku. Vzal jsem mu z ruky sešit a snažil se mu vysvětlit o co jde.

Neměl jsem pojem o čase, a až před chvílí zjistil že je venku už tma. „Měl bys jít už je docela pozdě" prohlásil jsem a přešel jsem ke své posteli do které jsem se svalil. Hobi se zvedl uklidil si sešity do batohu a přešel ke mě. Nalehl na mě. „Nechce se mi" řekl tvrdohlavě. Zasmál jsem se a pohladil ho po zádech. „Taky nechci ale zejtra je škola pabo. A píšeme ten test z matiky takže se musíš pořádně vyspat" dořekl jsem. On jen zamručel. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Usmál se. „Co je? " zasmál jsem se. Trochu zakroutil hlavou. „Nic jenom.. " zase se na mě zadíval. Začal se přibližovat a políbil mě. Spolupracoval jsem, líbání s ním se mi líbilo čím dál tím víc. Přerušil polibek a znovu se na mě podíval, přičemž mě hladil po tváři a občas mi palcem přejel přes rty.

„Miluju tě" prohlásil dívajíc se mi do očí. Ztuhl jsem. On to řekl.. Řekl to!! Začal jsem se vnitřně radovat. Zrudl jsem a moje oči se začínali plnit slzami štěstí. Usmál jsem se na něj a objal ho. „Taky tě miluju" odpověděl jsem mu. Nikdy předtím jsem to nikomu neřekl, protože tohle taky bylo poprvé co jsem si byl jistý tím že někoho miluju. Trochu jsem se odtáhl abych se na něho podíval. Rád na něj koukám. Chytl mě oběma rukama za tváře a usmál se. Znovu mě políbil. Držel mě za boky a pomalu po nich přejížděl. Vyhrnoval mi tričko a mě bylo jasný kam tohle vede. Chytl jsem ho za zápěstí. „Neblázni víš že tady nejsme sami" vybalil jsem na něj. „Mám zamknout?" ušklíbl se a já ho lehce praštil do ramene. „Pabo" řekl jsem a odstrčil ho od sebe. On se se smíchem zvedl z postele a vzal si tašku, já zatím taky vylezl z postele a šel ho doprovodit ke dveřím. Cestou se Hobi ještě rozloučil s mojí mámu a u dveří se zase rozloučil se mnou. Dal jsem mu letmou pusu na pusu. On si smutně povzdechl a podíval se na mě. „Už teď mi chybíš" udělal na mě psí očka. Já se zasmál a pohladil ho po hlavě. „Ahoj zítra ve škole" zamával jsem na něj. On mi zamávání oplatil a vyrazil domů.

Procházel jsem okolo obýváku ve kterém byla moje máma. Pokukovala po mě a já nechápal proč, je na mě něco špatně? Začal jsem se kontrolovat, ale nic jsem nenašel. Podíval jsem se zmateně jejím směrem. „Co? " zeptal jsem se. „Nic jenom jste si hodně blízcí s Hobim že? " usmála se a čekala na mojí odpověď. Já zrudl a přikývl jsem. Její úsměv se ještě rozšířil. „Takže je to tvůj přítel? " znovu se vyptávala. Konečně jsem na tuhle otázku mohl odpovědět s jistotou. Nesměle jsem přikývl v souhlas. „Už půjdu spát, dobrou noc" máma mi popřála zpátky a já šel nahoru. Moje noční můry už se taky zlepšili, nemám skoro žádné, nemám je často, už jsou jen výjimečně. Zalehl jsem do postele a usnul prakticky hned.

Dnes jsem vstal poměrně brzy. Takže jsem měl dostatek času na to ze sebe udělat člověka. Sprcha po ránu je nejlepší probuzení, věřte mi. Vyčistil jsem si zuby, umyl obličej a oblékl se do uniformy. Seběhl jsem dolů a potkal mámu při dělání snídaně. Sedl jsem si na barovou židličku a popřál ji dobré ráno. Taky mě pozdravila a přede mě postavila pár sandwichů ke snídani. Poděkoval jsem ji a pár jich snědl.

Cesta do školy mi netrvala dlouho. Byl jsem tu tak akorát. Už z dálky jsem zahlédl kluky a hlavně Hobiho. Přiběhl jsem k nim a všechny pozdravil. Hobi mě hned uvěznil ve svém objetí a já byl ochotný ho oplatit. Dal mi rychlou pusu na pusu a chytl mě kolem ramen. Rozešli jsme se dovnitř. Je úžasný pocit mít přátele, opravdu jsem za ně rád, ale nejvíc jsem vděčný za svého přítele, protože nebýt jeho, nikdy bych neměl přátele, a nikdy bych nepoznal lásku.

Ve škole už si hodně lidí zvyklo na to, že se k sobě s Hobim takhle chováme, kolovaly o nás samozřejmě taky dost nepěkné věci kterých jsme si ale radši nevšímali, jelikož kdo by si chtěl nechat kazit náladu tím že si bude všímat negativních názorů ostatních.

„Jsem doma! " zakřičel jsem do domu když jsem vešel. Bylo ticho. „Mami? " nic, pořád ticho. Asi musí být v práci. Vyběhl jsem do pokoje a tašku si hodil na gauč. Potom jsem znovu seběhl dolů a zamířil jsem do kuchyně, mám na něco chuť. Bral jsem si jablko, umyl ho a zakousl se do něho. Všiml jsem si papírku který ležel na barové lince. Zvedl jsem ho a začal nahlas číst.

„Yoongi, mám jednání, musela jsem odjet na víkend do Busanu. Na lince jsem ti nechala nějaké peníze na jídlo kdyby jsi potřeboval. Do neděle jsem doma ano? Kdyby se to protáhlo dám ti vědět, pusu. Máma."

Dnes je pátek. Trochu jsem se přidusil jablkem když jsem si uvědomil, že mám tři dny celý dům pro sebe. Vzal jsem si peníze z linky a vyběhl do pokoje, lehl jsem si na postel a vytáhl jsem telefon.

Y: Hobi? Neměl bys dneska čas? Máma odjela do Busanu a vrátí se až v neděli, nechtěl bys tu dneska spát?

H: 三三ᕕ( ᐛ )ᕗ

Y: To znamená jo? :D

H: Už běžím. Hned jsem tam!

On je vážně blázen, čím jsem si ho zasloužil?

~Už se to začíná pomalu přiostřovat. Každopádně doufám že se vám tahle část líbí ☺💞, a omlouvám se za případné chyby, snažím se je nedělat nebo je opravit ale občas mi něco unikne.. Jsem taky jenom člověk ( ͡°³ ͡°)