Vervain Amortentia

26.Kapitola

Pár dní zpět jsem se zasmála když moje sestřenka řekla Jirša místo Jirisa (Yrisa) tak jsem v tom chtěla udělat jasno. Yrisa se čte Jirisa😂

Oblékla jsem se a ustlala postel. Vzala jsem si věci a zavřela dveře. Venku čekal Klaus, postavil se a šel mě obejmout. Nečekala jsem to takže sem chvíli jen tak stala a pak jsem ho objala taky, všimla jsem si že v mých věcech už byli přibalené i krabičky s inzulínovimi aplikátory. Dorazili sme domu "Yris" řekla Hope a rozběhla se ke mě když mě viděla stát ve dveřích. "Báli sme se o tebe" dodal Elijah "Jsem v pořádku" řekla jsem v obětí Hope. Hope se ode mě dotáhla a usmála se, stoupla si vedle mě. "Myslím že by sme měli začít tím co jsme oddálili" řekla Rebekah a usmála se. Všichni sme šli k velkému stolu. Seděli sme tam úplně všichni Klaus, Elijah, Freya, Kol, Rebekah, Hope, Davina, Marcel a já. Poprvé jsem viděla všechny lidi na kterých Mikaelovým záleželo, všichni u jednoho stolu, smějící se a povídajíc si vše na co si jen pomysleli. Poprvé v životě jsem viděla vsecy se usmívat a mě šťastnou.

Po večeři se všichni vydali do svých pokojů. Šla jsem vyčerpaná do svého pokoje, skočila jsem na postel "Yriso, je tu jedna věc kterou bych ti chtěl dát..." vešel Klaus a podal mi sametově modrou krabičku "Patřil tvé matce" řekl a já otevřela krabičku, byl v ní náhrélník Katherine Piercové, ten náhrélník který jsem viděla nakreslený v deníku, její denní nárdélník "Freya se postarala i to aby to byl tvůj denní náhrdélník" řekl a já měla slzy na kraji "Děkuji moc, ale já pro tebe nic nemám" řekla jsem a on se pousmál "Všechno co chci už mám" řekl a odešel,  nechtěla jsem to nechat jen tak, proto jsem si dala na krk náhrdelník, sedla si ke stolu, vzala jsem si starý svitkový papír a začala jsem kreslit, kreslit Klause v ten večer u stolu, jeho obličej v moment kdy se smál, utkvel mi v hlavě každičký detail jeho tváře.

Ráno jsem sešla dolů, chtěla jsem jít ven takže jsem se jen na sekundu zastavila abych Klausovi dala kresbu. "Já nic nenechám jen tak" řekla jsem usmála jsem se, podala mu kresbu a šla jsem pryč.

Vyndala jsem mobil a zavolala Caroline "Ahoj Car, nechceš se sejít?" zeptala jsem se když mi to zvedla "Jasně, za deset minut v Grillu" řekla a já jsem souhlasila "Budu tam" řekla jsem a vydala se do Mystic Grillu, všude bylo plno sněhu. Dorazila jsem a viděla jsem Caroline sedět u stolu "Dvacetosm sekund navíc" řekla a já se zasmála "No tak Carol" řekla jsem a sedla jsem si "Prominuto." řekla a já se pousmála "Proč si se chtěla sejít" zeptala se mě "Chtěla bych tu poznat někoho novýho, nějaký nový místa, víš co myslím" řekla jsem a ona se usmála "To ty zavolala tomu pravýmu člověku" řekla a vytáhla mobil a začala rozesílat textovky, "Pojď za pár minut poznáš snad všechny moje kamarády" řekla po pár minut textování.

****

Dorazili sme k obrovskému sídlu "Car jestli tady bydlíš tak si mě bem domu" řekla jsem a ona se zasmála "Ne tady bydli Stefan a Damon" řekla a mě ty jména přišla povědomá. Vystoupili sme z auta a Caroline zaklepala. Otevřela dívka s dlouhými hnědými vlasy a milým úsměvem "Ahoj Caroline, koho si to přivezla" řekla hnedovláska a za ní se vynořil hnědovalsý vysoký pohledný kluk "Stefane?" řekla jsem v údivu "Sheila?" zeptal se "Jo ale ne Sheila ale Yrisa" řekla jsem a zasmála jsem se "Vy dva se znáte?" zeptala se hnědovláska "Ano známe se" řekla jsem "Nestůjte tam a pojďte dál" řekl Stefan a s Caroline sme vešli dovnitř, na pohovce seděl černovlasý, vysoký kluk se skenicý bourbonu v ruce "Damon?" zeptala jsem se když jsem viděla jeho tvář "Yrisa" řekl. Jak to mohl slyšet dveře jsou daleko. Podíval se na můj náhrdelník a zbystřil "Kde si vzala ten náhrdélník?!" řekl a vyskočil z pohovky, řítil se ke mě a já se zvedla "Katherine" řekl Stefan a chtěl mi vrazit kůl do srdce. Já však chytla jeho ruku, Caroline a Elena jen z kouta přihlíželi. Praštila jsem s Damonem o zem a Štefana odhodila pryč "Stop!" zařvala jsem když se oba zvedli "Nejsem Katherine jsem její dcera" řekla jsem a všichni na mě koukali jak na zjeva "To není možný" řekl Damon "Moje celé jméno je Yrisa Pierce Mikaelson" řekla jsem a sedla jsem si "Takže jsi dcera Katherine a koho?" zeptala se Elena "A Klause" řekla jsem a Damon se zasmál "Ležeš, utíkala před ním 500let" řekl Damon a já se zasmála vytáhla jsem cytrhlou stránku z jejího deníku kterou jsem vytrhl po tom co jsem si ji přečetla.

Přečetl si ji, "Máš v krvi krev, dvojncie, původního hybrida a Bennettových čarodějek? Jak je to možný?" zeptala se Caroline "Doufám že víš jak vznikají děti?" řekla jsem a Stefan se usmál a Caroline se ušklíbla "Geny" řekla jsem "Plus kouzla" dodala jsem a všichni mlčeli "No jak vidím tak tu nejsem moc vítana ani žádana" řekla jsem a odešla jsem.

Uběhly dva týdny a já se měla zítra vrátit do Bradavic. Musím se Dracovi omluvit, neměla jsem na něj tak vyjet. Za ty dva týdny jsem se naučila pravidelně si píchat inzulín. Musela jsem ještě do nemocnice pro více inzulínů. Měla jsem jít za jistou Meredith Fell. Šla jsem na recepci "Dobrý den, potřebovala bych paní doktorku Meredith Fellouvou" řekla jsem "Tady jsem" ozvalo se zezadu "Yrisa Pierce Mikaelson?" zeptala se "Ano, to jsem já" řekla jsem ona si něco odškrtla a pousmála se "Pojď za mnou" řekla a já jí následovala až do její kanceláře. Do igelitové tašky mi dala několik balení inzulínových aplikátorů "Klaus říkal že toho budeš potřebovat víc" řekla a usmála se "Děkuji" řekla jsem a úsměv jsem ji opětovala.

Doma jsem ještě rychle naskoukala vše do tašky a do kapsy jsem si dala jednu injekci. Dnes si musím dát ještě dvě i s tím kdyby jsem neměla oběd.

********

Jediné kupé které bylo volné bylo s nějakým novým spícím učitelem. Doufala jsem že opravdu spí. Po pár minutách přišli i Harry, Hermione a Ron "Pojďte to je jediný volný kupé" řekla Hermiona, seděla js vedle nového učitele, vedle mě si sedl Harry a Ron s Hermionou si sedli naproti "Víte kdo to je?" zeptal se Ron "R.J.Lupin" řekla jsem "Jak to víš?!" zeptal se "Umím číst Ronalde" řekla jsem a všichni  sme se zasmáli. Ubehl nějaký ten čas, vlak se zastavil "Proč sme zastavili?" zeptal se Ron "Nevím třeba je jen něco na trati" řekla Hermiona "Tam venku, něco se tam hýbe" řekl Ron a okno začalo namrzat. Trvalo pár sekund než se něco začalo přibližovat. Stvůra otevřela dveře, Ron byl vyklepaný, rozhlídla se po kupé a začala sát Harryho štěstí. Mozkomor. Musela jsem zakročit namířila jsem hůlku na mozkomora a vyslala kouzlo "Expecto Patronum" řekla jsem tiše, i tak to fungovalo, moje kouzlo však bylo moc slabé, ale pomohlo Harrymu. Najednou se přidalo další kouzlo patronuse. Mozkomora to vyplesko ven, Harry omdlel. Chytila jsem jeho hlavu předtím než stihla spadnout na zem. "Harry" řekla jsem, mírně jsem zaklonila jeho hlavu a přiložila ucho k jeho hlavě. "Bude v pořádku" řekl profesor Lupin "Zvedněte mu nohy" řekla jsem "Cože?!" panikaril Ron "Věříš mi?" zeptala jsem se ho "Jo!?" řekl "No tak mu zvednu ty nohy" řekla jsem a on mu opřel nohy o sedačku. Harry se probral "Vezmi si čokoládu" řekl profesor Lupin "Pomáhá to" řekl a Harry se pomalu zvedl "Děkuju" řekl a sedl si "Mozkomor. Kontroloval vlak" řekl Lupin a byl na odchodu. "Sněz tu čokoládu, udělá ti dobře, je to rychlý zdroj cukru když nekdo omdlí." řekla jsem a usmála jsem se "Hej, Yris, jak si věděla co dělat" zeptala se Harmiona "Nechodila jsem na jen tak ledajakou školu, po pátém ročníku jsem mohla zůstat a mít vojenskou školu nebo přestoupit na normální školu, já si vybrala zůstat , měli sme speciální vojenský výcvik, jako jedna z mála jsem školu dokončila s výborným prospěchem" řekla jsem a všichni se překvapeně zatvárili "Co je?" řekla jsem "Ty a vojenská škola?" zeptal se překvapeně Harry "Asi se tě začínám bát" řekl Ron "Ano já a vojenská škola a Rone ty se mě nemusíš bát já nekoušu tedy líp nebombarduju" řekla jsem a zase se všichni zasmáli.

Po nějaké chvíli jsem si uvědomila že si musím píchnout inzulín. Seděla jsem v rohu proto jsem se otočila zády ke všem tak aby mi nebylo vidět na stehno, píchla jsem si inzulín "Yris co tam máš?" zeptala se Hermiona "Ale nic" panikařila jsem a rychle jsem vše schovala. Naštěstí jsem si ho stihla píchnout. "Měli by sme. Si vzít naše róby, zachvili budeme v Bradavicích" řekla Hermiona. Všichni sme se oblíkli do rób našich kolejí.

Tak tady je dlasi kapitola kde se zase něco dělo, následující kapitoly budou spíš oddechový od všeho toho dramatu. 💚🖤