Na ledě

Kapitola první

Věděla, že je to chyba už v okamžiku, kdy otevřela dveře zimního stadionu. Neměla tam chodit. Co si myslela? Že to zvládne? Že to bude jednoduché? Kdyby si vybrala jinou denní dobu, možná by i sebrala odvahu na to, se zeptat. Jenže když viděla, s jakou lehkostí se krasobruslaři prohánějí po ledě, všechno odhodlání, které tak pracně sbírala, se vypařilo. Ještě chvíli sportovce před sebou sledovala a rozhodla se odejít.

„Slečno?"

Otočila se a věděla, že nemá na vybranou. Buď to udělá teď nebo nikdy. Kdyby to bylo jen na ní, věděla by, kterou z těch možností si vybrat. Útěk zněl tak lákavě. Jenže jen na ní teď nezáleželo. „Do háje," zamumlala si pro sebe. „Prosím?" otázala se postarší dáma, která ji předtím oslovila.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a v ten okamžik věděla, co přesně musí udělat. To jediné, co zbývalo. Skočila.

„Dobrý den," pozdravila a nervózně si zastrčila za ucho zbloudilý pramen vlasů. Žena jí jen kývla na pozdrav. Budila přísný dojem, což dívce zrovna nepomáhalo. „Vlastně jsem se vás přišla na něco zeptat," pokračovala dívka, která si teď nervózně pohrávala s lemem svého kabátu. Nechtěla to protahovat. Tak proč to dělá? Nerozuměla tomu, proč se tak bojí. Ale v poslední době nerozuměla vůbec ničemu.

Tak jo, pomyslela si, jestli to budu ještě chvíli oddalovat, tak se ta paní asi složí. Pravda byla, že i když ta dáma poněkud pokročilého věku vypadala, že každou chvíli upadne do mdlob, měla opravdu tuhý kořínek a jen tak něco ji neskolilo. Tím spíš ne nějaká vyklepaná teenagerka.

„Chtěla jsem se zeptat, co musím udělat, abych u vás mohla trénovat," vychrlila ze sebe hnědovláska na jeden nádech. Potom zalapala po dechu. Zdejší trenérka krasobruslení ji přelétla rychlým pohledem, snad aby se ujistila, že se její potencionální svěřenkyně nesloží a otočila se čelem k ledu, aby zkontrolovala své stávající svěřence.

„Myslíte to vážně?" zeptala se dívky po chvíli ticha. „Ano," potvrdila jí dívka rychle. Následovalo další kolo prohlížení a hodnocení. Hnědovláska nervózně podupávala nohou a myslela si, že další minutu ticha už nevydrží. Řekla si, že jestli brzy žádná z nich nepromluví, prostě se otočí na patě a odejde.

Asi měla šťastný den, protože když trenérka viděla, jak je to děvče před ní nervózní, rozhodla se nad ní slitovat. „Proč teď?" zeptala se. Dívka jen pokrčila rameny. „Potřebovala jsem změnu," odpověděla nakonec. „Jsme uprostřed sezóny," řekla žena po chvíli a stáhla rty do tenké čárky, „kde berete jistou, že vás vezmu." „A kde beru jistotu, že mě odmítnete?" řekla dívka stejným tónem a v očích se jí zračilo pobavení.

Na chvíli to vypadalo, že dámě dívka stojící před ní vyrazila dech. Ale jen na chvíli. Teď už se jí v očích zračilo stejné odhodlání jako v těch, teď už o něco jistěji, její potencionální svěřenkyně.

„Umíte vůbec bruslit?" zeptala se starší žena po chvíli. „Jistě, základy zvládám," odvětila dívka. Obě se na sebe usmály. Mladší z nich poněkud nejistě, ale co.

„Kdy můžete začít?" zeptala se, teď už skoro jistě, dívčina trenérka. „Řekla bych, že hned, ale bohužel tu nemám brusle," usmála se trochu smutně dívka. „Co třeba zítra?" navrhla v zápětí. Místo odpovědi se jí dostalo rázného kývnutí hlavou. „Tak se uvidíme zítra, slečno..." „Robertsonová, Stephanie Robertsonová," doplnila ji dívka. „Jessica Colinsová," představila se Stephanie její trenérka a podala jí ruku.

„Tak zítra, slečno Robertsonová," rozloučila se paní Colinsová, otočila se a odešla. Stephanie ještě chvíli sledovala trénink krasobruslařů, když se ale podívala na hodinky, zděsila se. Úplně ztratila pojem o čase. Rychle se proto otočila a vyběhla ven ze stadionu.