Na ledě

Kapitola dvacátá čtvrtá

Brandon nevěděl, jestli má být rád, že s ním Stephanie znovu mluví. Nechtěl jí ublížit ani poprvé a bál se, že kdyby ji ranil podruhé, už by se nevrátila a zmizela by navždy.

Když byl se Stephanie, byl šťastný. A i když se změnila, pořád v ní viděl tu dívku, kterou vzal na jarní ples. Byla jen pohřbená hodně hluboko. Když se nad tím tak zamyslel, vlastně mu ani nevadilo, že je Stephanie ostřejší. I když nechápal, kde se to v ní vzalo. Bylo ale zábavné čekat na to, co z ní vypadne, a i když by to nahlas nikdy nepřiznal, jejich slovní přestřelky vyhrávala na plné čáře.

S tím, jak se jejich vztah lepšil, se lepšilo i jejich bruslení. Což bylo fajn, jelikož by jeho otec asi nebyl nadšený, že mu platí hodiny, které jsou úplně k ničemu.

Se Stephanie zažil víc pádů a vzestupů než s jakoukoli jinou partnerkou před ní. Alespoň se nenudil. Když měl zrovna volnou chvíli, žehlil si to u brunetky nebo řešil Nathalie, která se mu neustále lepila na paty. Bylo únavné, jak se jí musel pořád vyhýbat. K jeho smůle se zdálo, že se blondýnka rozhodla ho všude pronásledovat.

Když skončila škola, čekala na něj. Když mu skončil trénink, čekala na něj. Když šel nakupovat, náhodou ji potkal. Copak ta holka nemá vlastní život? nechápal. K jeho nevelké radosti se zdálo, že se Nathalie jen tak nevzdá. Poslední kapka pro něj ale byla, když zjistil, že si u Jessiky vyjednala soukromé hodiny. V době před ním, tudíž zase začala navštěvovat jeho lekce se Stephanie, která z toho byla nadšená ještě méně než on, a to už bylo co říct.

Vyhýbat se Nathalie byl nadlidský úkol, a tak nebylo divu, že to prostě vzdal a nechal ji, aby ho doprovázela, kam uzná za vhodné. Jak se ukázalo, tak to bylo všude. Popravdě se divil, že s ním nechodila i na záchod. Pomyslel si, že je opravdu štěstí, že s ní nechodí do školy, protože to by opravdu nepřežil. Už teď měl pocit, že vlivem jejího tlachání mu odumřela polovina mozku.

Všimnul si, že od doby, co Nathalie znovu navštěvuje jejich tréninky se Stephanie stáhla trochu do sebe a nemohl jí to mít za zlé vzhledem k tomu, co se stalo. Byl na Nathalie naštvaný. Kdyby nebylo jí, byl by se Steph šťastný. Jenže ona to prostě musela zkazit. Už ani nevěděl, proč za ní ten večer chodil a už vůbec netušil, proč ji neodstrčil, když ho políbila. Možná mu chyběla? To byl nesmysl. Rozešel se s ní, protože mu lezla na nervy, jak by mu mohla chybět?

V poslední době došlo Nathaliino sledování do extrému. Byla na každém jeho kroku, a to ho děsilo. Bál se, co přijde dál. Bál se, kam až by to mohlo zajít a popravdě si to nechtěl ani představit.

***

A zatímco se Brandon strachoval ohledně věci své bývalé přítelkyně, Stephanie se zoufale snažila slepit to, co zbývalo z její rodiny. S každým dalším dnem spolu mluvili stále míň a míň. Brunetka nevěděla, co má dělat. Přísahala by, že už zkusila úplně všechno. Společné jídlo každý den, rodinné výlety, herní večery... nic nezabralo. Byla zoufalá. Potřebovala se na někoho obrátit, ale neměla na koho.

Přála si, aby její máma nikdy neodešla. Ona by věděla, co dělat. ale hlavně kdyby tady byla, nic z toho by se nestalo.

Byl to další z večerů, kdy se marně snažila zapříst hovor. A její pokus dopadl stejně jako ty předchozí. Zapnuli televizi, a aniž by věděli, co sledují, ztráceli se ve svých vlastních myšlenkách. Tentokrát to bylo jiné jedině v tom, že jejich otci někdo zavolal a on se konečně mohl zvednout a na chvíli opustit své děti, kterým už vůbec nerozuměl.

„Co myslíš, že může řešit?" zeptala se zvědavě Stephanie. „Nevím," zamručel George, „je mi to jedno a tobě by mělo taky." Brunetka si povzdechla. Očividně se nezměnila jen ona, ale i její bratr, a to ji děsilo. Děsilo ji, že jsou každý jiný. Kdyby měla potkat svou rodinu z doby před půl rokem, nepoznala by ji. Nejsmutnější na tom bylo, že i když všichni věděli, co je špatně, nikdo se neměl k tomu to změnit.

Ve svých úvahách se Stephanie naštěstí dál nedostala, protože se její otec vrátil. „Co to bylo?" zajímala se hnědovláska, když si její otec opět sedl. „Nic," řekl a ona si až teď všimla, jak unaveně působí. Kruhy pod očima, strniště na bradě a když se podívala na oblečení, které na něm skoro viselo, viděla, že to, co nabral, zase shodil. Zamračila se. „Něco se děje," stála si za svým. „A já chci vědět, co."

„Vážně o nic nejde," snažil se ji přesvědčit Samuel a pokusil se usmát. Jenže to, co na tváři vykouzlil mělo k úsměvu hodně daleko. Stephanie ho provrtávala pohledem a čekala, jestli z něj něco vypadne.

Když ticho trvalo už nesnesitelných pět minut, Stephanie to nemohla dál snášet. „Tak a dost!" řekla Stephanie tak hlasitě, že jí i George věnoval pozornost. „Řekla jsem vám to už dávno a říkám vám to znova. Já už odmítám dál sledovat, jak se tahle rodina ničí! Co se to s námi stalo? Podívali jste se na sebe vůbec v poslední době? Protože kdyby jo, viděli byste jen stíny toho, čím jsme bývali. Vsadím se, že už jste zapomněli, co nám vždycky říkala máma, že jo?" dostala ze sebe Stephanie a neměla daleko k pláči.

Když viděla, že se nikdo nemá k odpovědi, rozhodla se, že to řekne sama: „Ať se stane cokoliv, my to zvládneme. Protože jsme rodina a rodina vždycky drží při sobě... Připadáte si jako rodina? Myslíte, že tohle by máma chtěla?"

V místnosti se rozhostilo ticho. Nepřerušovalo ho nic, ani tikání hodin. Těm totiž už před pár týdny došly baterky a nikdo je ještě nevyměnil.

„Řekneš mi, nám, co se děje, tati?" prosila brunetka. Samuel se nadechl a vypadalo to, že má problém ze sebe následující slova dostat. „Jde o moji práci," přiznal neochotně. „A co je s ní?" nechápala hnědovláska. Samuel nejdřív pohlédl na Stephanie a pak na George, který kupodivu sledoval, co se děje a pro jednou se nezajímal jen o display svého telefonu.

„Dostal jsem nabídku pracovního místa," řekl. „Ale to je přece skvělý!" vykřikla Stephanie, ale když viděla, jak se její otec tváří, radost okamžitě zmizela. „Něco je špatně. Něco nám neříkáš," zamračila se brunetka. Hnědovlasý muž se nadechl a to, co řekl, brunetce vyrazilo dech. „Museli bychom se přestěhovat," zašeptal.

Hnědovláska strnula. Ale k jejímu překvapení to nebyla ona, kdo jako první promluvil. „Ty to chceš přijmout?" zeptal se George. „Je to skvělá příležitost," řekl Samuel. „To nepochybně," odfrkl si hnědovlásek. „Georgi!" okřikla ho Stephanie. „Tys nám to nechtěl říkat, že ne?" zeptal se George tiše. „Georgi..." řekl jejich otec tiše. „Takže nechtěl. Chtěl sis to rozhodnout sám a na nás bys vůbec nemyslel!" vykřikl. Jak Samuel, tak Stephanie na něj nevěřícně hleděli. Bylo to nejvíc slov od jejich hádky, co od něj slyšela. Možná co od něj vůbec slyšela.

„Kdyby ses nás zeptal, víš, co bych ti řek? Řek bych, že tady chci zůstat. Mám tady kamarády. Mám to tady rád. Žiju tady celý svůj život, ale tebe vůbec nezajímá, jestli chci odejít!" křičel. „Georgi..." snažil se jeho otec, ale George zvedl vydupal schody nahoru a práskl za sebou dveřmi.

„Tati," oslovila svého otce Stephanie. „Co si o tom myslíš ty?" zeptal se jí. „Já... mě se taky nechce pryč. Ale kdyby ses mě zeptal, podpořila bych tě. Přestěhovala bych se s tebou," řekla mu. „Díky, zlatíčko, toho si vážím," ujistil ji. „Tati, nemůžeš se k nám pořád chovat jako k dětem. Já budu za chvíli dospělá a George už taky není malej. Nemůžeš nám všechno důležitý zamlčovat. Nemůžeš za nás rozhodovat. My to prostě nepřijmeme," řekla mu. „Musíš si uvědomit, že jsme vyrostli. Nemůžeš nás zavřít doma, abys nás chránil před světem. Můžeš to zkusit, ale my stejně utečeme. Najdeme si nějakou skulinu, kterou se nám podaří vyklouznout. Chceme žít. A chceme žít náš život tak, jak chceme my, ne ty. Musíš to pochopit," dodala.

„Já to chápu. Rozumím tomu, taky jsem byl mladý. Já vím, že se tomu nechce věřit," řekl a Stephanie se zasmála. „Jen, já nevím, asi jsem se bál, že zareagujete přesně takhle. Že mě odmítnete," povzdechl si. „My bysme tě nejdřív vyslechli, kdybys za náma přišel. Takhle se nemůžeš divit, že se George naštval," řekla klidně. „Ty se ale nezlobíš," nakrčil obočí, „jak to, že se nezlobíš?" „Já už jsem se navztekala dost, už mi žádný vztek nezbývá," řekla mu.

„To nechápu," řekl Samuel. „Ani nemůžeš," ujistila ho Stephanie. „Zkus si s Georgem promluvit, vysvětlit mu to. Pak uvidíš, co ti na to řekne," usmála se. „Ani jsem si nevšiml, že jsi vyrostla," řekl trochu posmutněle. „Všichni jednou vyrosteme," pokrčila rameny, „někdo dřív a někdo později." Pak se otočila a nechala ho přemýšlet.