Na ledě

Kapitola sedmnáctá

Poslední týdny do zkoušek byly opravdu vyčerpávající. Stephanie pracovala víc než kdy jindy, ale pořád měla pocit, že to nestačí. Brandon ji mohl uklidňovat, jak dlouho chtěl, ale k ničemu to nebylo. Ona si stejně stála za svým.

„Nezvládnu to," říkala častěji, než by jí bylo milé. V poslední době si svůj život bez bruslení nedovedla představit. Ona to potřebovala. Žila pro to. Musela to zvládnout. Neměla na výběr. Jenže se nedokázala zbavit pocitu, že zkrátka není dost dobrá. Sama se shazovala, i když to vůbec neměla za potřebí, ale taková už ona byla.

Domů se vracela pozdě večer, a když náhodou přišla dřív, zavřela se do pokoje a trénovala. Protahování a baletní průprava byly na denním pořádku, aby nevyšla ze cviku. Dělala všechno možné, a tak jí nezbýval čas na to, zabývat se hádkou, kterou nedávno vyvolala. Popravdě jí to přišlo vzdálenější, než to ve skutečnosti bylo.

A jedna její část si tvrdý trénink užívala. Alespoň nemusela myslet na všechny ty věci, které ji poslední dobou trápily. Prostě na to neměla čas. Tedy do doby, než si lehla do postele. To se nežádoucí myšlenky vynořily jako roj naštvaných včel. Naštěstí však hned usnula. Alespoň většinou. Když se jí to nepovedlo, převalovala se do pozdních večerních, kolikrát i brzkých ranních, hodin a přemýšlela nad všemi chybami, kterých se během svého krátkého života dopustila. To se pak vzbudila ještě vyčerpanější a patetičtější než jindy.

Ta druhá část škemrala. Prosila, aby tohle utrpení skončilo. Ale ona tento tenký hlásek úspěšně ignorovala. Nemohla si dovolit víc pochybovat. Už teď ji sžíralo více pochybností, než by jí bylo milé.

Čekala na chvíli, kdy to prostě nezvládne. Kdy se zhroutí a bude si moci konečně odpočinout. K jejímu velkému překvapení se tak ještě nestalo. A to už do zkoušek zbýval jen týden! Netušila, co udělá, až přijde její velký den, věděla ale, že to nebude nic dobrého. V lepším případě jí bude špatně, v tom horším omdlí, a to si rozhodně nemohla dovolit.

Někdy si přála, aby se mohla vrátit o pár měsíců zpátky, kdy pro ni krasobruslení nebylo nic víc než jeden ze sportů, které pro ni nepřipadaly v úvahu. Už jen z toho důvodu, že se u větsiny pohybových aktivit, které kdy provozovala, zranila. Ally si z ní proto občas utahovala. V poslední době toho ale radši nechala, aby nepodrývala kamarádčino sebevědomí, které na tom bylo i bez ní dost bídně.

Že na tom byla brunetka špatně si všimli nejen její blízcí, ale i učitelé, kteří se jí „nenápadně" vyptávali, jestli je u nich doma všechno v pořádku. Hnědovláska je nevrle ujistila, že se nic neděje, a když to šlo, tak urychleně opustila místnost.

Týden vyvrcholil v okamžiku, kdy jedna prvačka vyjekla při pohledu do brunetčiny tváře. Stephanie se vyčerpaně podívala na svou kamarádku a zeptala se: „To vypadám až tak strašně?" „Vůbec ne," snažila se ji uchlácholit blondýnka, ale příliš přesvědčivě nezněla. A Stephanie jí to nevěřila. Nezbaštila by jí to ani, kdyby se na ni usmívala a nabízela jí při tom všechny její oblíbené druhý bonbonů.

Ale místo toho, aby šla do sebe a udělala něco s tím, že vypadá jako oživlá mrtvola, bylo jí to vlastně jedno. A nevěděla, jestli za to má být ráda nebo se za to nenávidět. A tak to prostě nechala plavat. Jako většinu věcí, které pro ni dřív byly důležité. Jenže teď už měla jiné priority a krasobruslení bohužel stálo před vším. Před rodinou, kamarády i prací, která se ale nacházela hned za ním. Nebo by vlastně měla říct naštěstí?

Hnědovlásčino tělo přepnulo na autopilota a všichni netrpělivě vyhlíželi, kdy se vrátí stará Stephanie. Jenže ona sama se ve skrytu duše obávala, že už nikdy nebude taková jako dřív.