Na ledě

Kapitola šestnáctá

Poslední týden se Stephanie vznášela na růžovém obláčku. Byla do Brandona zamilovaná až po uši. S hlavou v oblacích se jí ohromně líbilo a upřímně se děsila okamžiku, kdy spadne na zem. Věděla, že to dříve nebo později přijde. Osobně by ale byla radši, kdyby to bylo později. Ne všechna přání se nám ale splní.

„Ahoj, Georgi," pozdravila svého bratra jednoho březnového odpoledne. „No nazdar," zamrmlal nazpátek. Chtěl se kolem sestry prosmýknout do pokoje, ale ona ho zastavila. „Co je?" zeptal se nechápavě. „Co to máš na tváři?" zeptala se Stephanie. „Nic," vyhrkl hnědovlásek příliš rychle. „Tak znovu, co to je?" chtěla vědět brunetka. „Bláto?" zkusil to George. „Jo, jasně a já jsem Zoubková víla," řekla Stephanie sarkasticky. „Teď se zeptám naposledy. Co. To. Je?" odsekávala poslední slova.

George chvíli vypadal, že jí možná i popravdě odpoví, ale když se v jeho očích objevil vzdor, poznala, že pravdu se jen tak nedozví. „Georgi..." začala hnědovlasá dívka. „A co je ti do toho?" zeptal se její bratr drze a povytáhl obočí. Kde se tohle naučil? nechápala. Pokud věděla, od ní to nebylo.

„Proč mi to nechceš říct?" nechápala. „Prostě nechci. Musím k tomu mít nějaký důvod?" odsekl jí. „Georgi, podívej se na mě," vyzvala ho. Hnědovlásek na truc zavřel oči. „Georgi," zavrčela varovně brunetka. „Fajn," povzdechl si, otevřel oči, obrátil je v sloup a až pak se na ni podíval. „Co vidíš?" zeptala se ho. „Tebe," odfrkl si, „co bych asi tak mohl vidět?"

„Ne, podívej se znovu, pořádně," řekla mu a navázala s ním oční kontakt. George se na chvíli zarazil. „Otravnou starší sestru," odpověděl nakonec sebevědomě. „Pořád jsi to nepochopil," zatřásla Stephanie hlavou. „Nevadí, já mám moře času, budeme tu stát, dokud mi neodpovíš," dodala. „Tohle je směšný. Odcházím," řekl George a chystal se zmizet do svého pokoje, jenže jeho sestra ho zadržela.

„Co po mě chceš?" ptal se. Stephanie se mu zadívala do očí. „Pravdu," řekla. „Chceš pravdu?" zeptal se. „Popral jsem se! Spokojená?" vykřikl a chtěl se jí vytrhnout, ale ona ho držela pevně. „Promiň," řekla klidně, „asi jsem se přeslechla. Co že jsi říkal?" „Říkal jsem, že jsem se popral," odpověděl. „Cože?" zděsila se Stephanie. „Že jsem..." začal George netrpělivě. „Ne, já jsem tě slyšela," přerušila ho hnědovláska.

„Fajn, řekl jsem ti pravdu, teď mě pusť a můžeme si jít každý po svým," řekl George a vytrhl se jí. „Tak to teda ne," vzpamatovala se brunetka a zastoupila mu cestu. „Hele, Steph, já na tebe teď nemám čas, takže mi uhni a jdi se věnovat tomu, co jsi dělala před tím, než jsi zahájila tenhle směšnej výslech," přikázal jí George myslíc si, že ho poslechne. Zřejmě svou sestru moc dobře neznal.

„Tak za prvý, to já jsem ta starší, takže ty budeš poslouchat mě, za druhý, nikam nejdeš, ještě jsme spolu neskončili a za třetí nemůžu uvěřit, že si se porval. Co sis jako myslel? Nech mě hádat. Ty jsi nemyslel!" vyjekla Stephanie. „Hele, ségra, už jsem ti řek..." snažil se to ukončit hnědovlásek, ale jeho sestra ho nenechala domluvit. „A já jsem ti řekla, že jsme spolu ještě neskončili!" vykřikla. „Nech mě bejt!" vykřikl George a odstrčil ji z cesty.

„Co se to s tebou stalo?" zeptala se brunetka se slzami v očích. Hnědovlásek se zastavil. „Víš, Stephanie," začal a otočil se, „nejspíš jsem vyrostl. Změnil jsem se. Jenže ty ve mně pořád vidíš toho malýho kluka, a to je tvůj problém. Já už nejsem malej! Nepotřebuju, aby ses o mě starala. Jsem samostatnej. Tak si to laskavě uvědom," zakřičel George. „Georgi, počkej," požádala ho zoufale Stephanie. „Na co, Stephanie? Řekni mi to, protože já opravdu netuším, na co bych měl čekat. Na tátu? Ty víš, že jen tak nepřijde. Na tebe? Ty se staráš jenom, když se ti to hodí. Nedívej se na mě tak, ty víš, že je to pravda. Na mámu? Ta nepřijde, už nikdy," zasyčel.

„Georgi, prosím," žadonila a stírala si slzy, které se jí kutálely po tvářích a končili na jejím triku. „Co chceš?" zeptal se. „Chci ti pomoct," odpověděla a v hlase se jí ozývala bolest. „Proč?" zeptal se. „Jsem tvoje sestra, mně můžeš věřit. Vždycky tu pro tebe budu, abych ti pomohla. Tak mi to dovol," prosila. „Ne, ty se jí snažíš nahradit, ale pochop to, ty nejsi ona!" vykřikl. „Já se nesnažím zabrat její místo. Když odešla, bylo to pro mě stejně těžký jako pro tebe. Chtěla jsem, abychom se zase sblížili. Aby alespoň něco bylo jak dřív," plakala.

„Tohle zase nechápeš ty. Už to prostě nebude jako dřív," řekl George, ale smutek v jeho hlase nepostřehla. Byla tam jen bolest. „Proč ne? Proč nemůžeme na chvíli předstírat, že ti je zase pět?" ptala se Stephanie zoufale. „Možná proto, že mi pět už není. Možná proto, že by se tím všechno jenom zhoršilo. Co bys dělala potom? Co by bylo, až to divadlo skončí? Víš to? Protože já ne! A nechci to vědět," odpověděl jí.

Zahleděl se jí do očí a Stephanie měla poprvé pocit, že ji doopravdy vidí. Takovou, jaká je, zlomenou, uplakanou, ale i starostlivou. A to ji děsilo. Bylo mu čtrnáct, jak mohl tak rychle dospět? Zvlášť když ona sama na dospělost připravená nebyla.

„Já se s tím smířil," řekl po chvíli. „Ty bys měla taky." A odešel.

Stephanie se sesunula podél zdi a složila si hlavu do dlaní. Nechápala, co se stalo. Jen mu chtěla pomoct. A místo toho se pohádali. Všechny emoce, které v sobě dusili od smrti jejich matky vypluly na povrch a ona netušila, co s nimi má dělat.

Někdy nás život zkouší. Staví před nás překážky. Ale každá překážka, kterou před nás postaví, se dá překonat. Ty zkoušky nás utváří. Činí z nás toho, kým jsme. O tom, kým se staneme nerozhoduje naše rodina, barva pleti ani pohlaví, ale jsou to naše rozhodnutí, naše činy. To je to, co nás utváří.

Život je jako hra. Když uděláme krok dopředu, posuneme se. Ať už duševně, či fyzicky. Změníme se. Někdy ale musíme udělat pár kroků v zad. Vrátit se, protože tudy cesta nevedla. A to je v pořádku. Musíme zjistit, co všechno dokážeme. Co všechno vydržíme. Protože jaký by byl život bez rizika?

A i když je náš osud jedna velká neznámá, musíme jít dál a zjistit, co si pro nás připravil. Už jenom kvůli tomu, že nemůžeme zastavit čas a zůstat v přítomném okamžiku. Někdy by to bylo úžasné. Stephanie si vzpomněla na páteční večer. Chtěla by v něm ale zůstat na pořád? Nelitovala by toho?

Kdyby byl pátek, nepohádala by se s Georgem. Ne druhou stranu by se nikdy nedozvěděla, jak to její bratr vidí. A i když jí to, co řekl, ublížilo, byla ráda, že zjistila, jak se George cítí.

Někdy se musíme dostat až na úplné dno, abychom se zvedli a viděli na tom špatném i to krásné. Všechno má dvě strany, a i když by se to dalo říct takhle jednoduše, svět není černobílý. Mezi černou a bílou je šedivo. Mezi dnem a nocí je soumrak, nebo svítání, podle toho, jak se na to podíváte.

Stephanie trvalo půl roku, než se byla schopna podívat na to, co s nimi ztráta blízkého udělala. Už se nepoznávala. Kdyby se dnes potkala se svým minulým já, nejspíš by se po sobě ani neohlédla.

Smutek s lidmi udělá různé věci. Někdy jsou děsivé, ale o to odvážnější musíme být a postavit se tomu. Protože nemůžeme truchlit věčně. Život jde dál a nezastaví se jen kvůli tomu, že my bychom potřebovali nějaký čas navíc. Tak to prostě nefunguje.

Abychom prozřeli, potřebujeme vidět i to špatné, protože kdybychom po světě chodili s růžovými brýlemi na očích, nedokázali bychom si vážit toho dobrého. Kdybychom neviděli to špatné, nebylo by to krásné ničím nevšedním, výjimečným. A i když pravda někdy bolí, je potřeba zatnout zuby a přijmout ji.

A přesně to Stephanie udělala. Zatnula zuby a zvedla se. Slíbila si, že si s Georgem ještě promluví. Ale ne dnes. Udělá to až bude připravený, až bude připravená ona sama. Až bude schopná přijmout pravdu takovou, jaká je. A do té doby se s ní bude snažit vyrovnat. Protože nic jiného jí nezbývá.

Oknem do chodby pronikly poslední sluneční paprsky. Dívka se usmála. Pořád jí zbývala naděje a ona se rozhodla se jí držet. Tak dlouho dokud to jen půjde.