Na ledě

Kapitola třetí

Jak jsem jen mohla zaspat, ptala se Stephanie sama sebe. Nechápala to. Budík měla nařízený, ale zřejmě ho pouze zamáčkla a spala dál. Vzbudil ji až táta, kterému přišlo divné, proč není dávno na snídani. Půl hodiny. Takové bylo její zpoždění. Nestihla se ani nalíčit. Byla ráda, že se stihla nasoukat do oblečení, které si připravila, když telefonovala s Ally a po cestě z kuchyně ukradla jedno jablko, které zhltla za mírného poklusu, protože na víc se opravdu nezmohla.

Do školy se dostala pět minut před zvoněním a jako naschvál měla první hodinu na opačném konci budovy. A tak běžela. Chodby byly vylidněné, protože všichni studenti už byli dávno ve třídách. Všichni kromě ní. To si brunetka alespoň myslela, tedy do chvíle, kdy do někoho vrazila. Byla to náhoda. Ten kluk zrovna vycházel zpoza rohu a ona nestihla zabrzdit. A tak teď oba leželi na zemi.

„Já se omlouvám. Nechtěla jsem tě srazit. Je mi to tak líto," plácala Steph páté přes deváté a hrabala se na nohy. Kluk, kterého srazila, se taky zvedal a mračil se. Aniž by cokoli řekl, posbíral si své věci, obešel hnědovlásku a pokračoval ve své cestě.

„To ten den pěkně začíná," povzdechla si Stephanie. Zazvonilo. „Kruci," zaklela a dala se do běhu.

Učitelka angličtiny normálně chodila pozdě a brunetka doufala, že dnešek nebude výjimkou. Jak se ale ukázalo, karma je svině. Proč zrovna dneska, úpěla v duchu hnědovláska. Do třídy doběhla tři minuty po zvonění. Jakmile otevřela dveře a spatřila, že paní Bernardová stojí za katedrou, vykoktala omluvu a rychle zaplula na své místo. Potom si poslechla pětiminutovou přednášku na téma pozdních příchodů, ale jiný postih to naštěstí nemělo. Díky Bohu, pomyslela si.

„Kde jsi byla?" zeptala se jí šeptem Ally. Stephanie si rychle vytahovala věci a skládala je na lavici, koutkem rtů utrousila: „Zaspala jsem." Víc si nedovolila, aby paní Bernardovou nenaštvala. Rozhodla se, že dneska bude neviditelná a přála si, aby to skutečně bylo možné.

Jak se ale ukázalo, udělala asi něco vážně hrozného, protože jinak si nedovedla vysvětlit, proč by se jí někdo takhle strašlivě mstil. Na chemii omylem způsobila menší výbuch, který naštěstí nikoho nezranil, jen byli všichni v okruhu jednoho metru ohození nějakou nechutnou břečkou. Steph se musela v laboratoři zdržet po hodině a v rychlosti vše uklidit.

Aby toho nebylo málo, při obědě se jí podařilo vyklopit na sebe polévku, takže zbytek dne chodila s velkým flekem na prsou a na břiše.

Když se úplně vyčerpaná vracela domů, doufala, že dneškem si všechny katastrofy na deset let dopředu vybrala, jenže to se spletla. V okamžiku, kdy strčila klíč do zámku, někdo otevřel dveře. Otevřel je slabé slovo, on je přímo rozrazil, a tak dnes už podruhé skončila na zemi a na čele se jí rýsovala pořádná boule.

„Promiň, Steph," zamručel George a aniž by na ni byť jen pohlédl, pokračoval nevzrušeně ve své cestě. „To snad není možný," fňukala potlučená brunetka. „Co jsem komu udělala? Já slibuju, že už budu hodná," šeptala zničeně.

Pomalu se zvedla a došourala se do kuchyně, kde z mrazáku vytáhla chladicí pytlík, který si okamžitě přitiskla na čelo a posadila se do křesla v obýváku. Na chvíli zavřela oči a přemýšlela, jestli má vůbec smysl dneska jít na trénink, usoudila však, že jelikož je to první hodina, měla by se tam alespoň stavit a zkusit to.

Vyhrabala se tedy na nohy a zamířila do svého pokoje, kde se převlékla do oblečení, které si předchozího večera připravila a vyměnila školní tašku za tu s bruslemi. Poslední zastávka, kterou udělala byla v kuchyni, kde si napustila flašku s vodou, potom si už jen vzala boty a péřovou bundu, venku už byla přeci jenom zima, a mohla vyrazit.

Když nad tím tak přemýšlela, tak se s trenérkou ani nedomluvili, v kolik má přijít. Usoudila ale, že ji prostě najde a pak uvidí. Teď, když nemusela běžet, jí cesta trvala mnohem delší dobu. Za necelou půlhodinku procházela dveřmi zimního stadionu a pozorně se kolem sebe rozhlížela.

Paní Colinsová stála u mantinelu a něco zrovna vysvětlovala nějakému klukovi. Stephanie k nim pomalu vykročila a když byla u nich, nejistě je pozdravila. Paní Colinsová se otočila a usmála se. „Dobrý den, slečno Robertsonová." Stephanie jí úsměv oplatila. Potom se otočila k tomu klukovi a ztuhla. Chlapec na ni hleděl stejně vyjeveně. Byl to ten, kterého dnes ráno srazila na chodbě.

„Stephanie," oslovila ji paní Colinsová, „mohla bys na mě chvíli počkat? My tu s Brandonem skončíme a hned se ti budu věnovat." Brunetka jen přikývla a pomalu se vydala k lavičce, na kterou se posadila. Začala si rozvazovat boty s úmyslem, že si nandá brusle, přitom ale pozorovala dění na ledě.

Když Brandon opustil led, mávla paní Colinsová na Stephanie a ta se nejistým krokem vydala za ní.

„Dnes se podívám, jak na tom jsi," začala Jessica a po úsměvu, který brunetce před chvílí věnovala, nebylo ani památky. Dívka poslušně přikývla. „Tak jdeme na to."

Ally se nakonec neukázala. Něco jí do toho vlezlo, ale slíbila, že přijde jindy. Stephanie to zas tak nevadilo, protože ani v nejmenším netušila, co bude předvádět.

Stephanie se osobně neřadila k nejlepším, ale myslela si, že základy skvěle zvládá. No, očividně se spletla. Nezvládala je úplně skvěle, a tak začali úplně od začátku.

Rozjížděla se nějakou prapodivnou abecedou a už tehdy se hnědovláska pořádně zapotila, takže si během jedné z mála přestávek, které se jí toho dne dostalo, sundala bundu.

Jessica Colinsová byla opravdu skvělá trenérka. Nejenže se Stephanie projela základy, které nyní dívka zvládala skoro bravurně, důležité je to skoro, ale naučila ji i něco nového. Kupříkladu holubičku, kterou v životě nezkoušela, a která sice nebyla základem celého krasobruslení, ale rovnováha, kterou na ní trénovala, ano. Ještě že se hnědovláska tak rychle učí.

Po hodině a půl byla Stephanie vyčerpaná jako nikdy v životě. Sedla si na lavičku, ale okamžitě zase vstala. Zadek ji strašně bolel a slíbila si, že si do konce života nesedne. Brusle si proto sundala ve stoje, což byl sice boj, ale ona to zvládla, a když si sbalila své věci, vrátila se k paní Colinsové.

„Chtěla bych se s vámi domluvit na trénincích," řekla Stephanie. „Dobře, počkej, musím se podívat, kdy by to šlo. Jak sis asi všimla, nejsi jediná, koho trénuji," odpověděla jí. „Jistě," usmála se brunetka. Starší žena vytáhla diář a chvíli jím listovala, až se dostala do příslušného měsíce.

„Dobře, co takhle pondělí a čtvrtek od čtyř do půl šesté?" navrhla. „To by šlo," přikývla Stephanie. „A teď to nepříjemnější," začala Jessica. Steph ne ni nechápavě pohlédla. „Peníze," dodala. „Ach tak," vydechla hnědovláska. „Zatím bych navrhovala kurz pro začátečníky. To bych viděla tak na měsíc." Brunetka přikývla. To jí připadalo rozumné. „Dobře a kolik to bude?" zeptala se s očekáváním jasně vepsaným v hlase. „Pět set dolarů," řekla Jessica. Stephanie zatajila dech. Kde jenom vezmu tolik peněz, ptala se sama sebe.

Hnědovlasá dívka nervózně drtila ret mezi zuby. „Víte, já... já vám ty peníze nebudu moct dát hned. Budu si muset najít práci a... a nějak to vymyslet. Bude trochu složitější a... a..." koktala brunetka. Paní Colinsová se na ni zkoumavě zadívala. „To nebude problém, prostě to nějak vymyslíme. Popřemýšlej o tom a ve čtvrtek mi řekneš, jak jsi to vymyslela," pronesla Jessica nakonec. Hnědovláska se na ni usmála. „Děkuju," řekla a myslela to upřímně. Žena jen kývla, jako že rozumí.

„Na shledanou, paní Colinsová," loučila se Steph. „Na shledanou, Stephanie."

Dnes se stalo spoustu věcí. A přesto, že dnešek začal katastrofálně, hodina tak špatně nedopadla. Všechno šlo skvěle až do chvíle, kdy přišla řeč na peníze. Jak na to mohla zapomenout? To si myslela, že nebude muset platit? Vždyť zadarmo ani kuře nehrabe.

Po dnešku jí však byla jasná jedna věc. Musí si najít práci.