Na ledě

Kapitola dvanáctá

Po okénku stékaly kapky vody. Nepršelo už hodně dlouho. Stephanie se zdálo, jako by počasí čekalo na to, až bude mít špatnou náladu, aby se k ní mohlo přidat. Vždycky si myslela, že je přece úplná kravina, aby pršelo pokaždé, když je hlavní hrdinka nějakého stupidního filmu smutná. No, jak se zdálo, zase takový nesmysl to nebyl.

Její náladě nejspíš neprospíval ani fakt, že ji v uších vyhrávaly smutné písničky, které si stáhla snad speciálně pro tuhle příležitost.

Měla náladu pod psa. Proč? To nevěděla. Měla by být šťastná, vždyť ji Brandon přeci políbil. Jo a tys utekla, ozvala se škodolibá část jejího mozku. Víte, kdy poznáte, že jste na tom vážně špatně? Když vás nepodporuje ani vlastní mozek. To je už hodně špatný.

A tak dál seděla v autě, ze sluchátek se na plné pecky linula jedna smutná písnička za druhou a pozorovala kapky deště, které na skle vytvářely zvláštní obrazce.

Začaly jarní prázdniny, a i když to nepřiznala, byla za týden volna opravdu vděčná. Netušila, jak na prázdniny mohla zapomenout, ale bylo jí to jedno, hlavní bylo, že byly.

Po dvou hodinách konečně dorazili na místo. Vesnice, ve které bydlela její babička byla někde na konci světa, ale jí to nevadilo. Jezdila tam moc ráda.

„Ahoj, květinko," zdravila ji babička. Stephanie jí pozdrav opětovala. Zkusila se i usmát, ale moc jí to nevyšlo. No, pomyslela si, snaha byla.

Babička je nahnala do jídelny, a jako správná hostitelka jim pod nos cpala hory jídla, dokud od každého neochutnali a nedostali se do bodu, kdy si mysleli, že každou chvíli musí prasknout.

„Bylo to výborný, babi," pochvaloval si George, když do sebe nacpal asi desátý sirupový košíček. Jako každý normální kluk ve vývinu toho spořádal opravdu hodně, a tak nebylo divu, že se k babičce, která ho něčím cpala od rána do večera, těšil.

Stephanie se mu nedivila. Jejich babička byla skvělá kuchařka. Ale kvůli tomu ji ráda neměla. Zbožňovala ji proto, že to byla ta nejlaskavější osoba, kterou znala. A taky proto, že ráda vyprávěla historky z doby, kdy byla stejně stará jako Stephanie nebo z doby, kdy byla Stephaniina máma malá. Ty brunetka zbožňovala možná ještě víc, zvlášť teď, když tu její matka nebyla.

Když babička rozhodla, že jsou dostatečně posilnění, poslala je, aby si vybalili. Důrazně je ale upozornila, aby se moc nezdržovali a aby, až budou hotoví, okamžitě přišli dolů. Nikdo se jí neodvážil odporovat.

Stephanie zapadla do svého pokoje, který tady obývala snad odjakživa. Měla ho ráda. Květované tapety mu dodávaly na ženskosti, jak jí několikrát upozornila babička. Ale kvůli tomu je neměla ráda. Zbožňovala je, protože je vybírala její matka.

Stephanie si sedla na postel a rozhlížela se po pokoji. Vázalo se k němu tolik vzpomínek. Ve všech viděla sebe – ať už mladší nebo starší – jak si hraje, směje se, brečí... Tenhle pokojík toho pamatoval hodně, stejně jako drobná brunetka, která ho obývala.

Hnědovlásku přemohly vzpomínky a rozplakala se. Pořád se nemohla srovnat s tím, že tu její matka není. A i když na to občas zapomněla, pokaždé si dřív nebo později vzpomněla, že své matce už nic neřekne. Nepodělí se s ní o to, když se jí něco povede, ani se nestulí k ní do náruče, když bude mít opravdu špatný den a problémy se na ni budou valit ze všech stran jako třeba teď. Bylo to tak nespravedlivé. Někdy si přála, aby to byla ona, kdo odešel. Jenže ona byla pořád tady. A i když byla mezi živými, nikdy v životě si nepřipadala uvnitř tak mrtvá jako teď.