Na ledě

Kapitola jedenáctá

Stephanie na sebe byla vlastně pyšná. Víte, jak těžké je, se někomu celý týden vyhýbat? No, Steph to věděla. Jenže taky věděla, že jednou jí štěstí prostě dojít musí. Ať už dříve nebo později. No a taky že došlo.

Byl pátek a Stephanie za sebou nechala už všechny vyučovací hodiny. Byla unavená z té hry na schovávanou, kterou poslední týden hrála, a tak nedávala pozor. Prostě vypla. A probral ji až dotek cizích paží na jejích ramenou. Vykřikla.

„Co blbneš?" nechápala blondýnka, která před ní stála. Asi jí nebylo příjemné, že se na ně upřely všechny páry očí nacházejících se v oné chodbě. Podle toho, jaký pohled vrhla na obraz visící vedle nich, by si Stephanie myslela, že se po nich podíval i on.

„Vylekala si mě," vyčetla Ally. „To mě ale opravdu mrzí," řekla blondýnka ironicky. Steph po ní hodila pohledem ‚Myslíš to vážně?'. „Zasloužila sis to!" prskla blonďatá dívka. Taky pravda.

„Au!" vyjekla Stephanie, když ji její kamarádka popadla za loket a rozhodla se jí odvléct, bůh ví kam. „Nešij sebou," napomínala ji Ally. „Tak mě pusť! Já umím chodit sama," řekla trucovitě brunetka. „Jo a taky utíkat," poznamenala blondýnka kousavě narážejíc na celý tento týden. Hnědovláska si odfrkla.

„Mohla bys v sobě najít alespoň špetku obdivu. Dokázala jsem se ti vyhýbat celý týden!" řekla Stephanie, ale žádný obdiv neočekávala, možná tak pohlavek. „Jo, až do teď," oplatila jí blondýnka a bez servítek ji vlekla dál. No, kamarádi se hold poznají.

U Allyiny skříňky konečně zastavily. Právě v čas. Stephanie se už bála, že jí její kamarádka nejspíš utrhne ruku. To by byla tragédie. A to politování hodná. Jediný, kdo by toho nelitoval, by byla blondýnka, která by tu katastrofu způsobila, to si brunetka moc dobře uvědomovala. Stejně tak si uvědomovala, že by ani ztráta končetiny Ally nedokázala vynahradit její chování.

„Tak to vyklop," vyzvala hnědovlasou dívku blondýnka. „A co?" zkusila hrát hloupou Stephanie. „Vážně?" zeptala se Ally. „Co?" dál hrála nechápavou brunetka a zamžikala řasami. Nepomohlo jí to, jen tak pro informaci. Její kamarádka se nenechala tak snadno obalamutit. Někdy Stephanie litovala, že Ally není žádná hloupá husa, některé situace by to vážně usnadnilo. A některé ne. Vše má své plusy i minusy.

„Tak já se tě teď zeptám naposledy. A když mi neodpovíš pravdivě, tak na to půjdu po zlým. Je to jasný?" zeptala se blondýnka. „Myslíš si, že se tě bojím?" oplatila blondýnce otázku brunetka a ušklíbla se. „Uvidíme," oplatila jí úšklebek blonďatá dívka. Stephanie by to nikdy nepřiznala, ale možná se malilinkato začínala bát.

„Co se to s tebou děje?" chtěla vědět Ally. „Já... já..." chystala se odpovědět Stephanie, ale zachránil ji její telefon. Haleluja! pomyslela si. „Promiň, tohle musím vzít," omluvila se blondýnce, aniž by pohlédla na display svého telefonu.

„Prosím?" zvedla hovor hnědovláska. „Stephanie, kde sakra vězíš?!" chtěla vědět Bianka. „Bianko, promiň, trochu jsem se zdržela ve škole. Za pět minut jsem tam," snažila se hnědovláska uklidnit svou kolegyni a zavěsila, aniž by počkala na odpověď.

„Promiň, Ally, ale už budu muset jít. Měla jsem být v práci. Tak zatím!" loučila se Stephanie chvatně. „Stephanie, stůj! Ještě jsme spolu neskončili! Vždyť víš, že se tomu stejně nevyhneš," volala za ní blondýnka. „Možná se tomu nevyhnu," zavolala na svou kamarádku brunetka, „ale alespoň to odložím!" Nic dalšího, co blondýnka řekla, už neslyšela. Nevěděla, jestli má být ráda nebo se bát toho, co přijde.

Bianka se nejspíš vzdala veškeré své naděje, že by její kolegyně jednou mohla přijít včas, protože to radši nekomentovala. Když se nad tím Stephanie zamyslela, nejspíš nebyla zrovna zaměstnankyní měsíce. Měla by se víc snažit. Nemohla si dovolit vyhazov. Ne teď, když měla skoro zaplacené příspěvky. A silně pochybovala, že by si sehnala jinou práci dostatečně rychle. Sama sobě slíbila, že bude chodit v čas. Předem však tušila, že je to prohraný boj.