Na ledě

Kapitola osmnáctá

Žaludek měla stažený už od předchozího večera, kdy nebyla schopna pozřít ani jedno sousto. Byla nervózní. Neměla proč. Tvrdě dřela, pracovala celé měsíce, tak proč se takhle cítí? Nemělo by to být normální? Prostě jen další chvíle na ledě? No, ona to tak necítila.

Těch pár minut mělo rozhodnout o její budoucnosti, a to se jí vůbec nelíbilo. Co když to zkazí? Co když upadne a už se nezvedne? Co když se zraní? Věděla, že by měla přestat uvažovat nad těmi nejhoršími možnými scénáři, ale ona si prostě nemohla pomoct.

Člověk má v sobě pevně zakořeněné pochybnosti. Nic nemůže být jednoduché. Nic se nám nemůže povést. Máme tendenci se neustále zpochybňovat a shazovat. Co na tom, že to, co si myslíme, se nemůže ani stát? Co na tom, že naše představy nejsou nic jiného než výplody naší fantazie? Pro nás jsou ale skutečné. Někdy možná až příliš.

Upínáme se k nim, i když k tomu nemáme žádný pádný důvod. Je to smutné. Proč se i my sami shazujeme? Stačí, že to za nás kolikrát dělají jiní. Tak proč bychom se k nim měli přidávat?

Už od rána Stephanie zmateně pobíhala po celém domě a hledala své věci, které si připravila již předešlého večera, ale to jí vůbec nevadilo. Nervy zapracovaly a její racionální uvažování bylo mimo provoz, takže jí zbývalo už jen bláznění.

„Stephanie, co to děláš?" zeptal se jí táta, když už po páté prolétala kuchyní. „Hledám brusle, kostým a mikinu," odpověděla brunetka a už se hnala dál. „Včera sis všechno připravila do předsíně!" houknul za ní Samuel. Hnědovláska se zarazila. „Víš to jistě, tati?" zeptala se ho nedůvěřivě. „Podívej se," vyzval ji.

A měl pravdu. Taška tam byla. Stephanie si povzdechla. Jestli to takhle půjde dál, nedopadne to dobře. Soustřeď se, nabádala se v duchu. Nicméně se svými rozkazy neřídila.

S taškou v ruce vylétla schody na horu a ve spěchu za sebou práskla dveřmi. Nasoukala se do dresu, nalíčila se a vlasy si zapletla do francouzského copu. Nikdy jí to moc nešlo, takže i když se opravdu snažila, nic extra to nebylo. Popravdě se její účes doslova rozpadal, takže si vlasy nakonec s povzdechem stáhla do culíku. „No," řekla, když na sebe pohlédla do zrcadla, „bude to muset stačit." Znovu si povzdechla.

„Zlato, pojď na snídani, jinak to nestihneš!" volal na ni táta ze zdola. „Už jdu!" houkla a zvedla se. Když byla na chodbě, zarazila se. „Brusle," povzdechla si. Otočila se a vrátila se do pokoje. Byly tam, kde je nechala. Když pečlivě zkontrolovala, že v pokoji nezůstalo nic, co by mohla potřebovat, vycouvala z místnosti a seběhla schody.

***

„Tak jak se dnes cítíš?" zeptal se Brandon místo pozdravu. Stephanie ho probodla vražedným pohledem. „Promiň," zamumlal blonďáček, „blbá otázka." „To teda," odfrkla si hnědovláska. „Tak jo, jak moc jsi nervózní?" zeptal se tedy jinak. Stephanie se zarazila a než stihl Brandon zareagovat, rozběhla se k záchodům s rukou přes pusu. „Stačilo ti tohle jako odpověď?" zeptala se, když se vrátila. Na jazyku jí ulpěla nepříjemná pachuť. „Naprosto," ujistil ji. „Fajn," ušklíbla se Stephanie a začala se věnovat své nové nejoblíbenější činnosti – upřenému zírání do zdi. Ohromně zábavné. Doporučuje devět z deseti Stephanie, ta desátá tuto úžasnou zábavu ještě neobjevila, protože je právě teď na dívčích záchodcích.

„Steph," oslovil svou přítelkyni Brandon, ale ona nereagovala. „Stephanie," řekl o něco hlasitěji, ale odezvy se nedočkal. „Steph!" vykřikl. Dívka sebou polekaně trhla. „Co?" zeptala se. Když Brandon viděl její vyplašený výraz, zjihl. „Poslouchej mě. Ty to zvládneš. Zvládla jsi to tisíckrát před tím. Tohle není jiný," ujišťoval ji. „Tak to si nemyslím," odvětila brunetka nervózně, „mě to přijde dost jiný." „A v čem?" zeptal se. „Třeba v tom, že na mě kouká minimálně stovka lidí a hodnotí mě porota?" zeptala se roztřeseně.