Na ledě

Kapitola pátá

Zpoza regálu se ozval povzdech. Byl to dlouhý den, a to ani zdaleka nekončil. Jak se ale zdálo, na dnešek zřejmě padla všechna těžká práce, protože brunetka už dvě hodiny vybalovala krabice. Knihy musela nejprve roztřídit na hromádky podle žánru a až pak je mohla zařadit. Přišlo jí, jako by čas schválně zpomalil. Každá vteřina se zdála jako věčnost.

Půl čtvrté. Konečně, pomyslela si. Nechala knihy knihami a motala se mezi prázdnými krabicemi až se konečně dostala k východu ze skladu, který se pro dnešek stal jejím útočištěm, což ji ani v nejmenším netěšilo. Když za sebou zavřela dveře, vydechla a uvolnila se. Záda ji neskutečně bolela. Narovnala se, spojila ruce za zády a předklonila se. Ozvalo se hlasité křupnutí. Sice se jí neulevilo, ale alespoň se psychicky cítila lépe.

Když se dostala do hlavní části obchodu, musela přivřít oči. Ze všech stran na ni křičely vánoční nápisy. Nebylo se čemu divit. Vánoce byly doslova za rohem. A to ani nemám všechny dárky, pomyslela si a zavrtěla nad sebou hlavou. Měla už jen jeden týden na to, sehnat to, co potřebovala. Rozhodla se odložit Vánoce stranou, ty se vyřeší později.

Vpadla do prvních dveří napravo. Prohnala se kolem stolu, až se dostala ke svému místu. Ze židle popadla svůj kabát, sehnula se pro batoh a už se hnala zpátky ke dveřím. Prolétla celým knihkupectvím a když se dostala ke kase, na chvilku se zastavila.

„Ahoj, Bianko," pozdravila dívku stejného věku, se kterou v onom krámku pracovala. „Ahoj, Steph," oplatila jí černovlasá dívka a dál se věnovala své práci. „Tak zase zítra," houkla Stephanie přes rameno a vyběhla ven.

Poryv studeného vzduchu do ní narazil takovou silou, že byla nucena zpomalit. Zachumlala se více do svého kabátku a zalitovala, že si nevzala šálu. Jenže teď už bylo pozdě. Neměla čas na to, stavit se domů, aby si nějakou vzala. Batoh s věcmi na krasobruslení si přehodila na druhé rameno a zrychlila.

Stadion byl poměrně blízko, ale věděla, že nestíhá. Na cestu, která jí normálně zabrala deset minut, měla sotva pět.

Dala se do klusu. Kličkovala mezi davem lidí, kteří nepochybně sháněli dárky, protože nakupování, stejně jako brunetka, nechali na poslední chvíli. Jenže oni nejspíš sehnali, co potřebovali, ona na to neměla čas.

Kostelní věž začala odbíjet třičtvrtě na čtyři. Stephanie hlasitě zaklela a několik kolemjdoucích se po ní pohoršeně ohlédlo. Ona si jich ale nevšímala a ještě zrychlila.

Trénink jí začínal až od čtyř, ale ona se potřebovala ještě převléknout. No, pomyslela si, dneska budu muset asi hodně spěchat.

Jestli byla jediná věc, kterou Jessica nesnášela, byla to nedochvilnost. A Stephanie si dávala dobrý pozor, aby na bruslích stála s předstihem. Tedy většinou. Jejda!

Na ledě se ocitla na minutu přesně. Stephanie si všimla, že nad ní Jessica pobaveně kroutí hlavou. Na rozježdění si dala tři kolečka a následně zastavila před svou trenérkou. Ta se na ni široce usmála. „Tak, jdeme na to."

Podle Jessičiných slov má Stephanie přirozený talent. Steph netušila, jak na to přišla. Ona si na bruslích pořád trochu připadala jako slon v porcelánu.

V posledních trénincích zkoušely jednoduché skoky. A s každým dalším pokusem získávala hnědovláska stále větší jistotu. Na konci tréninku, kdy poskládali menší sestavu z prvků, které se Stephanie za ty čtyři týdny naučila, musela brunetka uznat, že to úsilí za to stálo. Když se sesunula na lavičku a ozvalo se její potlučené pozadí, na okamžik zaváhala. Věděla, že takhle to nějakou dobu bude. Jestli se tedy rozhodne pokračovat.