Na ledě

Kapitola dvacátá první

Ani si nepamatovala, jak se včera dostala domů. Věděla jen, že zbytek noci strávila zahrabaná pod peřinou a brečela. Její vzlyky utichly až nad ránem, kdy vyčerpáním konečně usnula.

Zdálo se jí, že nespala ani pět minut. Probudilo ji vyzvánění telefonu, které jí v tu chvíli připadalo jako ta nejotravnější věc na světě, jelikož se jednalo o veselou písničku a ona měla náladu pod psa. To nebylo přesné. Cítila se ještě hůř než pod psa. Celé tělo ji bolelo a ona přemýšlela, jestli ji náhodou včera nepřejel parní válec. Oči měla slepené a nepochybovala o tom, že má všude po obličeji rozmazaný make-up. Když se včera vrátila, opravdu neměla náladu na to se odličovat. Vlastně neměla náladu na nic kromě litování se. A to jí šlo moc dobře.

Nevrle se natáhla po telefonu. „Tak jak bylo včera?!" ozvalo se hlasitě. „Ally?" kuňkla. „Jo, zlato?!" houkla blondýnka. „Můžeš přestat tak křičet?" zeptala se. „Steph, ty... brečíš?" zeptala se blonďatá dívka nevěřícně. „Můžeš s-sem při-jít?" zaprosila brunetka a hlas se jí zlomil. „Vydrž, zlato, za chvilku jsem u tebe," řekla a okamžik potom její hlas nahradilo pípání značící, že hovor je u konce.

Stephanie se převalila na záda a rozhodla se čas do příchodu své kamarádky strávit pod peřinou. Doufala, že hmotná bariéra ji oddělí od všech problémů. Bohužel jediné, čeho docílila, bylo její přidušení, protože pod peřinou se opravdu nedá dýchat. Kdo by to byl řekl? A tak si ji jen přehodila přes hlavu a ramena, obemkla si jí celé tělo, seděla na posteli a zírala do blba. Kdybych před sebou měla zrcadlo, mohla bych zírat na blba, prolétlo jí hlavou.

Netrvalo dlouho a na schodech se ozvaly kroky. Tedy znělo to spíš, jako by se do patra hnalo stádo slonů, ale Stephanie to stejně nevnímala. Jen dál koukala do zdi a byla ztracená ve svých myšlenkách.

„Ty teda vypadáš," bylo první, co Ally řekla. Hnědovláska k ní obrátila své uslzené oči. „Pojď ke mně," vyzvala brunetku blondýnka, ale aniž by čekala, jak její kamarádka zareaguje, vetřela se k ní na postel a pořádně ji, i přes vrstvu přikrývek, objala.

„Tak povídej, co se stalo?" zeptala se Ally. „Já..." začala Stephanie, ale nějak se neměla k pokračování. „Víš co," řekla Ally jemně, „přinesu nám zmrzku, co říkáš?" hnědovláska nepřítomně přikývla. „Spodní šuplík v mražáku," zamumlala. Ally se zvedla a v rekordním čase se jí povedlo proběhnout kuchyní, vyrabovat mrazák a vrátit se k té hromádce neštěstí, která si říkala její nejlepší kamarádka. Mezitím ještě potkala pana Robertsona, na kterého místo pozdravu jen mávla.

„Jsem zpět!" zahalekala, ale když pohlédla na nešťastnou brunetku, hned zvážněla. „Tady máš," řekla Ally a podala hnědovlásce kyblík zmrzliny, do kterého zapíchla lžičku. Druhou měla v ruce, posadila se na postel a začala ujídat zmrzlinu, aniž by na jediný okamžik odtrhla oči od své kamarádky. „Tak, jo... Co se stalo?" zeptala se blondýnka s plnou pusou. Stephanie se se lžičkou v puse zahleděla na zeď, která se před půl hodinou stala ohromně zajímavou.

Když už pět minut upřeně zírala na drobnou prasklinku, které by si dříve nevšimla, rozhodla se Ally zakročit. „Steph..." začala, ale než se dostala dál, brunetka se rozpovídala. Řekla jí všechno. Jak ji Brandon vyzvednul a její táta mu mlčky vyhrožoval, jak si ples skvěle užívala. Jak tancovali a povídali si. A pak se dostala k části, kdy mluvila s blondýnkou. Zhluboka se nadechla a sbírala odvahu, aby jí řekla, co se stalo potom, co odešla ze sálu.

Dlouho nad tím nepřemýšlela. Řekla jí, jak chtěla jít na záchod a jak ji zarazilo, když slyšela, jak si Brandon s někým povídá. Potom Ally řekla, jak byla překvapená, když zjistila, že ten někdo je Nathalie, a když nakousla téma ‚Brandonova bývalá přítelkyně' musela jí přirozeně říct o všech těch trénincích, kterých se Nathalie účastnila. No, a nakonec se dostala k části, kdy Brandon Nathalie políbil. Řekla si, že když už se dostala tak daleko, tak to prostě dovypráví, a tak svůj příběh zakončila hádkou.

„A pak jsem odešla. Myslela jsem, že za mnou půjde nebo že na mě alespoň zavolá... Jenže on nic neudělal. Jen tam stál a mlčel," dořekla Stephanie. „To neudělal," zavrčela Ally. „Ale udělal," kuňkla Stephanie, podívala se na dno kyblíku, ve kterém už nebyla žádná zmrzlina a zatvářila se ještě smutněji. „Můžu zajít pro další," nabídla se Ally, když viděla, co Stephanie pozoruje. „To je dobrý," popotáhla „a navíc už žádnou nemáme."

„A... jak se cítíš?" zeptala se Ally a pozorně sledovala svou kamarádku, jako by s obávala její reakce. Stephanie na ni nevěřícně pohlédla. „Teda jako já vím, že asi mizerně, jen... když mi toho popíšeš víc, třeba ti budu moct pomoct," dodala blondýnka, když brunetčin pohled zaregistrovala.

Stephanie se zamyslela. „Já... jsem... zmatená? Možná? Smutná? Asi jo. A taky se cítím podvedená, což je asi normální, ne?" vysoukala ze sebe brunetka. „Jo, to jo," přitakala Ally a pořád ze Stephanie nespouštěla oči, jako by se brunetka měla každou chvíli složit. „A... ještě něco?" zeptala se blonďatá dívka. „Hmm... mám takovej svíravej pocit... tady," řekla a poklepala si na hruď. „Je to jako... jako by se mi zlomilo srdce," zašeptala. „Zlato, srdce je sval, to si zlomit nemůžeš," poučovala ji Ally. „Jsi si jistá?" zeptala se Stephanie. „Jo," odvětila blondýnka, „stoprocentně." „Hmm..." na to Stephanie. „V tom případě," vyrukovala po chvíli, „mi ho vyrval z těla a rozřezal na tisíc kousíčků."

Chvíli obě mlčely. Ally nevěděla, co na to říct a Stephanie se toulala, kdo ví kde. „Tak takový to je?" zeptala se brunetka. Blondýnka se na ni nechápavě podívala. Když si všimla, že její kamarádka jí nevěnuje žádnou pozornost, chtěla se ji zeptat, ale nebylo to zapotřebí. „Když někoho miluješ," upřesnila hnědovláska. „Asi... nejspíš," dumala Ally. „Ty to nevíš?" zeptala se Stephanie překvapeně a zkoumavě se zadívala na svou kamarádku. „Víš, Stephanie, to já se s těma klukama rozcházela, ne oni se mnou," vysvětlila Ally. „Tak teď vím, jak se cítili," poznamenala brunetka.

Nad tím se musela Ally pozastavit. Opravdu se všichni ti kluci cítili jako Stephanie? Ublížila jim? Nejspíš. Mrzelo ji to? Trochu, ale nikdy toho nelitovala. Věděla, že aby našla toho pravého, musí se posunout. A to taky dělala. Došlo jí, že se s těmi nebožáky mohla rozcházet trochu šetrněji, ale jinak by nic neměnila.

„Co budeš dělat?" zeptala se blondýnka. „To netuším," přiznala Stephanie, „myslela jsem, že to ty jsi tady odborník." „Pokaždý, když jsem to skončila, jsem šla prostě dál. Žádný slzy, výčitky, pocit viny... nic. Nic to pro mě neznamenalo. Jen další nevydařená šance. To pro mě ti kluci znamenali a věděli to. My oba jsme to věděli. A v důsledku jim to bylo jedno, stejně jako mě. Akorát jim možná trvalo dýl se do toho bodu dostat," řekla Ally. „Takže mám jít dál?" zeptala se brunetka a doufala, že svou kamarádku pochopila špatně, ale k jejímu zděšení jí přesně to blondýnka potvrdila.

„Já to nezvládnu," vydechla Stephanie, „nemůžu já... to prostě nezvládnu." „Steph, vím, že to bolí, ale podle toho poznáš, že ten vztah za něco stál," řekla Ally. „A jak mi to má pomoct?" nechápala brunetka. „Můžeš žít s vědomím, že to pro tebe něco znamenalo. Žes poznala lásku. Ale nesmíš zapomínat, že to je minulost a na té bys neměla přehnaně lpět," odpověděla blondýnka.

„Páni," vydechla Stephanie, „nevěděla jsem, že se z tebe stal takový mudrc." Ally se zasmála. „Něco jsem si prožila. Nějaký následky to na mě zanechat muselo. A jestli je to trocha dospělosti, tak ji přijmu," pokrčila blondýnka rameny. Hnědovláska se zasmála. „Ty a dospělost?" zeptala se brunetka. Blonďatá dívka vážně přikývla. „Nikdy!" vykřikla hnědovláska.

Ally se usmála. „Už je ti líp?" zeptala se brunetky. „Jo, trošinku," řekla a mezi prsty naznačila miniaturní velikost. „To jsem ráda," usmála se blondýnka. „Já taky," zašeptala Stephanie.

Obě dívky se zamyslely. Stephanie přemýšlela nad tím, kdy se Ally změnila, kdy dospěla. Nevšimla si toho. Změny se do našeho života někdy vkrádají pomalu, že si jich ani nevšimneme a někdy k nám vtrhnou takovou rychlostí, že než si uvědomíme, co se děje, je po všem. Je to zvláštní, jak je všechno pomíjivé. Jak je každý okamžik vzácný.

Brunetka uvažovala nad tím, jak se zachová, aby si těch okamžiků vážila. Měla dvě možnosti. Buď se mohla nechat zlomit, zalézt si pod peřinu a až do konce života se utápět v sebelítosti, a i když to znělo skvěle, věděla, že si musí vybrat tu druhou možnost. Potřebovala jít dál. Nechat minulost za sebou. Pohřbít všechno, co cítila. Musela se znovu narodit. Věděla, že to nebude jednoduché. Ale o tom přeci život je, ne? Je všechno jen ne jednoduchý. A možná je to dobře.