Na ledě

Epilog

Tohle byl okamžik, kvůli kterému se tolik nadřela. Tohle bylo to, co celou dobu chtěla. Všechno, kvůli čemu tak tvrdě pracovala. A najednou už nebyl žádný prostor na trénink. Musela se smířit s tím, že už se nic víc nenaučí a doufat, že to, co umí bude stačit. A to bylo děsivé. Jak to mohla vědět? Co když to stačit nebude?

Bála se a zároveň se nemohla dočkat. Takovou směs pocitů snad ještě nezažila, a to ji zaskočilo. Došlo jí, jak je to pro ni důležité. A to ji vyděsilo ještě víc. Věděla, že když to nezvládne, bude si to vyčítat do konce života a možná se brusle už nikdy nepostaví. Jak o tom ale přemýšlela, krasobruslení pro ni bylo skoro vším, nedokázala by se bez něj obejít.

Slyšela kolik lidí je za dveřmi její šatny. Slyšela, jak si povídají. Jak si vedou své bezstarostné životy a je jim úplně jedno, jestli se jí její sestava povede. Bylo to neuvěřitelné. Nedokázala si představit, že všichni ti lidé nemají nejmenší tušení, kdo je. Zároveň to ale bylo osvobozující. Nemusela se bát, že ji budou soudit. Neměli proč. Stejně jako se ona neměla proč strachovat a stejně to dělala, podobně jako ji jiní budou soudit.

Všechno to bylo matoucí. Hodně matoucí. Hrudník se jí stáhnul a hůř se jí dýchalo. Snažila se zhluboka nadechnout, chtěla do sebe vzduch co nejrychleji natáhnout, ale něco jí v nádechu bránilo. Její hrudník se rychle zvedal a klesal, aniž by se do plic dostával nějaký vzduch. Zatmívalo se jí před očima. Zběsile zamrkala, jako by tu temnotu mohla odehnat, jenže to se jí nepovedlo. Začala se naklánět na jednu stranu a věděla, že za chvíli spadne na zem.

„Stephanie," ozval se známý hlas. Usmála se. Nebyla tu sama. Dýchalo se jí lépe. Temnota ustupovala. Za chvíli už bylo všechno v pořádku.

Usmála se na Brandona a pokračovala ve svých úvahách. Kdyby se dnes umístili na prvních dvou místech, postoupili by. No nebylo by to úžasné? Přála si to. Přála si dostat se na led, který něco znamenal. Bruslit u nich na stadionu sice bylo skvělé, ale ona si přála bruslit někde, kde by její jméno něco znamenalo. Kde by něco znamenala ona. Kde by nebyla nikdo.

Znovu se projevila její touha nebýt zapomenuta. Ale copak toho chtěla tolik? Nemyslela si to. Byla toho názoru, že každý si zaslouží být zapamatován. Ne všem se to však povedlo. A ona si nepřála být z těch, kdo upadnou v zapomnění. Ona takhle neskončí. To si slíbila.

I přes tlustou bundu do ní prostupoval chlad. Vstala a šla se rozhýbat. Říkala si, že na tom záleží její úspěch, a tak se nesoustředila na nic jiného. Alespoň na chvíli měla v hlavě prázdno. Ulevilo se jí. Tedy až do doby, kdy z malého rozhlasu, který se v šatně nacházel zaslechla: „Prosím všechny soutěžní páry, aby se připravily, soutěž za chvíli začne."

Nervy jí začaly pracovat na plné obrátky. Představovala si, co všechno se může pokazit. Představila si, že spadne. Představila si, že se pozvrací. To by bylo tisíckrát horší. Všichni by se jí smáli nebo by ji litovali. Ona o jejich lítost nestála, na to si vystačí sama.

„Připravená?" ozvalo se vedle ní. Nedokázala ze sebe nic dostat, tak se jen nervózně usmála. „Neboj," uklidňoval ji Brandon, „to zvládneš. Tvrdě jsme trénovali a navíc, máš to v krvi." To ji přece jen trochu povzbudilo. Brandon si myslí, že to zvládne a on by jí v něčem tak důležitém přece nelhal, že ne? Samozřejmě, že ne! Přece si to vyjasnili. Ale i kdyby jí v tu chvíli lhal, byla by mu za to vděčná.

Pomalu se přesunuli k ledu. Když kolem sebe viděla všechny ty páry, ozvala se nejistota. Při rozjíždění se je snažila moc nepozorovat, ale z toho, co zahlédla, viděla, že jsou dobří, a to jí na náladě moc nepřidalo.

„Uvolni se," zašeptal Brandon, který si zřejmě všimnul jejího strnulého postoje. „Ráda bych," sykla nazpátek. Pravda ale byla, že to nešlo. Snažila se, ale když na ní pracovaly všechny ty vnější podměty, prostě to nedokázala.

„Podívej se na mě, Stephanie," přikázal jí Brandon. Ona ale nedokázala odtrhnout pohled od dění kolem sebe. „No tak," řekl tvrději a jemně uchopil její bradu. Donutil ji, aby se k němu otočila. Hleděli si do očí, ale ani jeden nic neříkal. Stephanie měla pocit, že to pro tuhle chvíli stačí. V jeho očích vyčetla všechno, co jí chtěl říct, a ještě mnohem víc. Uklidnilo ji, že první, čeho si všimla v jeho pohledu, byla láska.

Usmála se. „My to zvládneme," řekl jistě Brandon. „A jak to můžeš vědět tak jistě?" zeptala se Stephanie a zkousla si ret. Nikdy to nedělala. Teď ale byla nervózní a jak se zdálo, nervozita na ní opravdu zapracovala. „Protože musíme. Tvrdě jsme trénovali. Tvrdím si říct, že jsme dřeli víc než kdokoli jiný," řekl jí. „Ale co když to nestačí?" zeptala se. Usmál se. „Svět se nezboří," ujistil ji. Mně ano, řekla v duchu. A v hloubi duše věděla, že je to pravda. Bruslení bylo její svět.

Dech se jí zrychlil, zamotala se jí hlava a nebýt Brandona, nejspíš by upadla. „Hej, dýchej. Zhluboka se nadechni. No tak, Steph, podívej se na mě," snažil se Brandon. Když ho uposlechla dodal: „Tak je to dobře. A teď dýchej. Nádech... a výdech." Sledovala jeho pohyby a snažila se je napodobit.

Když konečně popadla dech, usmála se. „Díky," dostala ze sebe. „Zvládneme to," řekl Brandon, „uvidíš." No právě, pomyslela si. Ona to vidět nechtěla. Přála si to mít co nejrychleji za sebou. Když ale vyvolali první pár, ulevilo se jí. Byla ráda, že na řadu přijdou až později.

„Nedívej se, na ně," řekla Jessica, která se k nim z ničeho nic přichomýtla. „Proč?" nechápala brunetka. „Věř mi," řekla Jessica, „nechceš je vidět." A tak se hnědovláska radši na nic nevyptávala a zavrtala svůj pohled do země.

„Tak jak se cítíte?" zajímala se Jessica. „Normálně," řekl Brandon a pokrčil rameny. Stephanie po něm vrhla nechápavý pohled, který následně přesunula na Jessicu. „Dobře, chápu," řekla Jessica. „Poslouchejte mě. Až budete na ledě, nesmí pro vás existovat nic jiného než ten druhý. Musíte všechno ostatní vytěsnit, abyste se mohli soustředit. Představte si, že jste na tréninku. Že vás vidím jen já a jen já můžu vidět vaše chyby. Ani ti lidé na tribunách, ani porota, jen já... a vy sami," řekla.

Stephanie chtěla něco namítnout, ale nedostala k tomu příležitost. „A další se nám představí Stephanie Robertsonová a Brandon Knight," ozvalo se a brunetce připadalo, že své jméno slyší ze všech stran.

Jak tak stála na ledě, v tom třpytivém kostýmu a s odhodláním, které se s ničím nemohlo měřit, došlo jí, že je vlastně úplně klidná. Zavřela se do bubliny, do které pronikl jen Brandon a na to se soustředila.

Brandona milovala, věřila mu. Stejně jako věřila svým schopnostem, možná ještě víc a najednou jí přepadla neochvějná jistota, že to zvládne. Věděla to. Cítila to v kostech. Přišlo jí, že tam stojí celé hodiny, ale zároveň věděla, že to nebude víc než pár vteřin.

Kvůli tomuhle se narodila. Ten skvělý pocit jí prostupoval celým tělem. Ovládal ji. A ona ho s radostí nechala. V momentě, kdy vkročila na led, něco skončilo. Ale ona si s tím nelámala hlavu. Milovala to. Milovala chlapce, který měl kolem ní omotané paže. Usmála se a její úsměv byl stejně zářivý jako její kostým.

Někdo smysl života hledá dlouho, někdo ho vůbec nenajde. Ona měla štěstí. Věděla, že tohle byl její osud. Nová etapa jejího života začala a ona byla přesvědčená, že bude stát za to.

První nota, nádech a pohyb. Všechno to bylo tak samozřejmé, jako dýchání. A o tom by život měl být. O jednoduchosti, radosti a lásce. Stephanie svůj život milovala. Milovala to, že nemohla být šťastnější nikde jinde než na ledě.

______________

Chtěla bych poděkovat všem, kteří to dočetli až sem. Moc to pro mě znamená.

Dále bych vám chtěla popřát veselé Vánoce, ať dostanete to, co jste si přáli, ale hlavně ať si tento čas užijete s blízkými.

Budu ráda za zpětnou vazbu a snad se někdy uvidíme u dalšího příběhu.

Adél ❤️