Mé druhé já

Kapitola 4

29. října Dům Reedových

Seděla jsem v obýváků a čekala na bratra. Každou chvíli měl přijít. Byla jsem nervózní. Bála jsem se. Nechtěla jsem skončit s dalším kousnutím nebo hůř, ale musím se ho zeptat.

Slyšela jsem, jak se vchodové dveře otevřely. S každým bratrovým krokem moje srdce rychleji bušilo. Začaly se mi potit dlaně a měla jsem sucho v krku. Bojím se.

„Tady je moje milovaná sestřička. Dneska si užijeme úžasný večer.“ Zvolal zvesela a opřel se o rám dveří. Veškerá jeho pozornost byla na mě. Silně jsem polkla. Ten pohled, jakým se na mě díval. Znala jsem ho až moc dobře.

Masku sladkého brášky vidím skoro každý den. Ten úsměv. Ty modré oči, ukrývající tu hrůzu uvnitř. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem ten moment, kdy přijel. Jenže čas jsem nemohla vrátit. Jediné co jsem musela je přežít. Nikdy jsem se ho nezeptala na důvod, proč mi tohle dělal. Chtěl někoho, koho může ovládat a dělat si s ním co chce. Hračku.

Vstala jsem z gauče a statečně se na něho podívala. Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v krvi, cítila jsem se tak nepřemožitelně. Musela jsem se konečně postavit bratrovi. „Nicku dneska večer jdu pryč. Jeden spolužák mě pozval na oslavu. Omlouvám se, ale i já mám svůj život. Chci si najít, nějaké přátelé, bavit se. Doufám, že to chápeš.“ Řekla jsem.

Náhle bylo ticho jako v hrobě. V Nickovi tváři jsem nemohla nic rozeznat. Chvíli jsme se na sebe dívali, než se odtrhl od dveří a rychlostí blesku byl u mě.

Nestačila jsem ani nějak zareagovat a dostala jsem od něho silnou facku. Bolestí jsem se skácela na gauč. Pálivá bolest udeřila mojí levou líci. Bezhlavě jsem ležela na gauči a mnula si tvář. Viděla jsem, jak to s Nickem ani nepohlo. Jen tak tam stál a díval se.  

Odmítla jsem před ním brečet. Odmítla jsem mu ukázat jakoukoliv slabost. Silně jsem se nadechla a chtěla jsem vstát, když do mě silně strčil. Zase jsem si lehla zpátky na gauč a sledovala, jak si pomalu sundává své sako od Armaniho a rozvazuje kravatu. Pak všechno pomalu odkládá na opěradlo křesla. Začal sundávat pásek od kalhot a já věděla, co to znamená.

Neváhala jsem ani minutu a prudce jsem vstala a utíkala z obýváku. Vzala jsem to přes halu, vyběhla schody a spěchala do svého pokoje.  Nevěděla jsem, jestli bratr běží za mnou nebo ne. Hlavní prioritou bylo, dostat se do bezpečí.

Otevřela jsem dveře pokoje a rychle je za sebou zavřela a zamkla. Panika. To jsem teď prožívala. Připomínalo mi to den, když mi bylo patnáct. Taky jsem mu utekla a já naivní si myslela, že se mi to podaří. Jenže pak mě přišpendlil k podlaze a dusil. Můj bratr byl psychopat. Celé ty roky jsem měla za někým jít, ale bála jsem se.

Náhle mi v kapse šortek zavibroval telefon. Na obrazovce jsem viděla bratrovo jméno. Stála jsem pouhý metr od dveří a pohledem přemítala mezi mobilem a dveřmi. Stojí teď za nimi?

Vzala jsem to. V telefonu jsem, ale slyšela jen nějaké šustění a otevírání a zavírání nějakých skřínek. Teď mi došlo, že je v kuchyni. Co tam chce? Pak otevíral nejspíš šuplíky. Bylo slyšet cinkání příborů. Něco hledal, ale co?

Panicky jsem hledala cestu z pokoje. Přemýšlela jsem, že bych mohla utéct oknem, jenže kdybych skočila, nejspíš bych si zlomila nohy. Mohla bych křičet, ale Amanda s Malikem odjeli pryč. Vlastně jsem jim dala volno. Už nějaký čas na sebe koukají. Přála jsem si, aby byli spolu.

Přála jsem si ať je aspoň někdo šťastný.

„Ty si myslíš, že mi utečeš? Ach ty jedna naivko.„ ozval se náhle z telefonu jeho naštvaný hlas. Tolik jsem se bála. Chtěla jsem jít jen na party, chtěla jsem jít za klukem, co se mi líbil, chtěla jsem jen žít normální život.

Co semnou bude?

***

Holly. Má krásná Holly. Proč si tak falešná? Proč předstíráš? Neboj se. Brzo se vše změní.