Mé druhé já

Kapitola 2

 27. října 00:03 Holly pokoj

 Nemohla jsem spát. Stále jsem se probouzela se strachem, sledovala světlo pod dveří, kdy se zatemní.

 Nikdo v domě nebyl. Jen já. Matka odjela někam do nějakého klubu. Neptala jsem se, co tam chce dělat, ale vím, jak to dopadne, až se vrátí s prázdným účtem. Táta taky je pryč. Odjel s Cassidy, jeho asistentkou na důležitou služební cestu. A jak ho znám vrátí se až za několik dní.

 To co dělají moji rodiče, mě už dávno přestalo zajímat. Tak jako jsme je přestali zajímat my. Vlastně jsme je nezajímali nikdy. Když jsem se já narodila, starala se o mě chůva, Melissa se jmenovala.

Měla jsem ji docela ráda. Až do doby než ji můj otec přefikl a matka ji vyrazila. Myslela jsem si, že to s tím skončí, rodiče se rozvedou a bude to. Ale místo toho se to jen stávalo horším.

 Matka začala sázet. Koně, sporty, no prostě všechno. Vyhazovala otcovy peníze, jako by to byli jen papírky, které se hned vrátí. Jenže otec si toho nevšímal. A tak, aby matka nějak zaplnila tu prázdnotu, zavolala jeho.

 Nick byl syn matky z prvního manželství. Měl to být můj nový nevlastní milovaný bráška. Místo toho to byl monstrum. Bylo mi čtrnáct a jemu jednadvacet, když přišel. Ze začátku se choval mile, přátelsky a já byla moc stydlivá na to, abych se s ním víc sbližovala. Ale byl hodný a matka ho milovala. Milovala ho víc, jak mě.

 Trvalo to rok, než se ukázala jeho temná stránka. Začínalo to křikem, pak se to stupňovalo. Chtěla jsem to říct matce, ale ta mě neposlouchala. On byl její miláček, zlatíčko a otec, ten se zajímal jen o svoje ' služební cesty '.

 Matka to samozřejmě pověděla Nickovi a to dělat neměla. Ten den to bylo poprvé, kdy to šlo do bodu, kdy jsem mohla umřít. A to mi bylo pouhých patnáct let. Od té doby jsem se změnila.

 Z myšlenek mě vytrhly hlasité kroky. Nick je doma. Okamžitě jsem se víc zahrabala do peřin a předstírala spánek. Dveře pokoje se otevřely.

 Ubíhaly sekundy, minuty, co tam jen tak stál a díval se na mě. Už prosím odejdi. Dveře se pomalinku zavíraly a já si úlevně povzdychla.

 Ráno jsem se rychle osprchovala, oblékla se do džínů a bílé košile s růžovým sáčkem. Vlasy jsem si nechala jen tak, volně rozpuštěné. Sice ten otisk, od Nickových zubů byl trochu bledší, ale nechci nic riskovat. Nikdo se to nesměl dozvědět.

 Běžela jsem po schodech dolů, do kuchyně, kde naše hospodyně Amanda, dělala snídani. „Ahoj, zlatíčko, jakpak ses vyspinkala?“ zeptala se mě, když mě viděla, jak přicházím do kuchyně.

 „Ale, docela dobře.“ Odpověděla jsem s falešným úsměvem. Amanda nevěděla co se v našem domě děje, i když tady bydlela od mého narození. Ano, věděla to o matce a otci, ale o mě ne.

 „Venku už na tebe čeká Malik.“ Řekla a podala mi francouzský toast. „Sněz to a upaluj do školy.“

 Rozloučila jsem se s ní, poděkovala a spěchala za Malikem, naším řidičem. V autě jsem si snědla toast od Amandy a chvíli probírala s Malikem poslední fotbalový zápas. Měla jsem ho ráda, jako Amandu. Oba měli něco kolem padesáti a na svůj věk byli až moc čilí. Brala jsem je spíš jako babičku a dědečka, které jsem ve skutečnosti nikdy nepoznala. Kvůli rodinným problémům, říkala mi vždycky matka.

 Před školou jsem se rozloučila s Malikem a vyšla na školní dvůr. Chodila jsem na soukromou školu, kde místní smetánka měla hold nos nahoře. Nesnášela jsem takové lidi, a proto jsem se s nimi nebavila. Takže jsem byla známá šedá myš, ale to neznamenalo, že jsem slepá. Byla jsem už dlouho zamilovaná do svého spolužáka Simona Davise. V hloubi duše vím, že nepatřil k těm namyšleným idiotům, i když se s nimi bavil.

 Seděla jsem vždy vzadu a on hned přede mnou, tak jsem ho aspoň mohla nepozorovaně sledovat. Takhle je to už od prváku. Jo já vím, je to úchylný, ale jsem moc stydlivá na to, abych ho oslovila.

 Zrovna jsem vcházela do třídy, když jsem si všimla, že moje obvyklé místo je obsazeno. Nějaká blondýna ho obsadila a v klidu se se Simonem bavila. Vadilo mi to. Uvnitř ve mně to přímo vřelo a mě hned napadla bratrova slova. „Jaké to asi je někomu vzít život? Jaké to je slyšet poslední bušení srdce?“  Ale okamžitě jsem je vypustila z hlavy. Nad čím to vůbec přemýšlím?

 Posadila jsem se teda do vedlejší řady a to co následovalo, mě mile překvapilo. „Holly?“ zavolal na mě Simon. Tázavě jsem se na něj podívala. Usmál se na mě a mávl na rukou, v náznaku abych k němu přišla. Podíval se pak na tu blondýnku. „Promiň, ale tohle místo je obsazený.“ Řekl a blondýnka se na něj jen vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou dívala. Pak odešla.

 „Díky to si nemusel.“ Pověděla jsem mu, když jsem si sedala zpátky na své místo.

 „Prosím tě, radši ať tady sedíš ty než Barbara. Jakmile otevře pusu, už ji nezavře.“ Oba jsme se začali smát a nepřestali, dokud nezazvonilo. Jenže já se nemohla vůbec na hodinu soustředit. Tohle bylo vlastně poprvé, kdy na mě promluvil a nic nechtěl, jako třeba půjčit tužku, opsat sešit atd. Vrtalo mi to hlavou. Navíc se každých pár minut otáčel a usmíval se na mě. Bylo to zvláštní.

Poznámka:

Chtěla bych vědět váš názor. Líbí se vám tahle story ? :) Na obrázku je Holly :)