Mé druhé já

Kapitola 1

 25. Října 19:45 Sobotní večere u sousedů Freyových

 „Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.“                                                                   

                                                                                                                                 Niccoló Paganini

 „Takže Nicku, tvůj otec mi řekl, že hledáš práci?“ zeptal se pan Frey, když nám mezitím služebnictvo podávalo večeři.

 „Ano Fredericku. Bohužel zatím marně.“ Odpověděl Nick.

 „No máš štěstí. Zrovna teď je v mé bance jedno volné místo a ty otravný pohovory se mi nechtěj dělat.“ Řekl Frederick a bedlivě sledoval mého bratra.

 „To by bylo úžasné Fredericku! Musíš to místo vzít Nicku!“ Vykřikla štěstím moje matka. I tohle bylo na mě moc. Vzala jsem skleničku vína a celou ji do sebe hodila.

 Bratr se postavil a přešel k Frederickovi, který udělal to samé. „Rád to místo vezmu Fredericku.“ Řekl a podal mu přitom ruku.

 Frederick ji přijal a poplácal Nicka po rameni. „To jsem rád. Zítra nastoupíš. O veškeré papíry se postará má sekretářka.“ Řekl, když se oba muži posadili zpátky na svá místa.

 „No není to úžasné Holly?“ zeptala se paní Freyová s nadšením v hlase.

 Nasadila jsem si svoji masku šťastné a milující sestry a sladce na ni usmívala. „To teda je. Nick se na tu práci perfektně hodí. Dřel jako kůň, zaslouží si to. Kdybyste viděli, kolik času věnoval studiu.“ Odpověděla jsem s nadšením hlase a dívala se, jak do mě Nick zabodává pohled. Moc dobře věděl, o co se snažím.

 „No když už máme tohle za sebou, mohli bychom začít konečně jíst. Ten losos vypadá perfektně Claro. „ Pochválil jídlo můj otec paní Freyové.

 Clara se pyšně narovnala. „Šéf kuchaře jsem vybírala sama.“ Řekla namyšleným hlasem.

 Nad tímhle jsem jen protočila oči a začala jíst. Nemohla jsem uvěřit, že Nick opravdu dostal tu práci. Bylo mi z toho zle. Nepřála jsem mu to a doufám, že ho brzy vyhodí, až se pan Frey dozví, kdo vlastně Nick je. Jenže to se nikdy nedozví.

 „Omlouvám se, ale potřebuju si odskočit.“ Řekla jsem a vstala od stolu.

 Nemohla jsem to vidět. Všude ty falešné tváře. Freyové byli slušní lidi, ale takhle je podrážet a lhát jim do očí. Chtěla jsem jim říct pravdu. Chtěla jsem jim říct, co chystají, ale nemohla jsem.

 Otevřela jsem dveře od koupelny a přešla k zrcadlu. Viděla jsem jen dívku, která musí lhát a předstírat. Na dívku, která není dostatečně silná, která…někdo otevřel dveře.

 „Vím, o co si se snažila.“ Řekl Nick. Zavřel dveře za sebou dveře a zamkl je.

 „O nic jsem se nesnažila.“ prskla jsem a dál se věnovala svému odrazu. Nick pomalu přecházel tam a zpět a pak se zastavil, těsně za mnou. Naše pohledy se střetli v zrcadle. Dívali se do očí. Ty oči jsem viděla v tu noc. Noc, na kterou bych nejradši hned zapomněla. Zavřel jsem oči a vzpomínku nechala plynout.

 „Jaké to asi je někomu vzít život? Jaké to je slyšet poslední bušení srdce?“  Zašeptal mi do ucha Nick držící můj krk ve svých dlaních „Víš to? Víš to Holly?“ Zalapala jsem po dechu snažíc se odtáhnout jeho ruku, ale marně.

 „Ty malá děvko. Kdyby si jen věděla, jak snadné je tohle zažít. A přitom by mi stačilo jenom trochu zmáčknout tvůj krček. Držet a nepustit.“ Na důkaz svých slov svůj stisk zesílil.

 „Bylo to naposledy, rozumíš? Naposledy. Rozumíš?!“ Ta hrozba v jeho očích. Ta hrozba slibující, že udělá něco horšího než jen pomalé dušení. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou malé potůčky slz. Přála jsem si, aby to přestalo.

 „Ano.“ Zachraptěla jsem. Ještě jednou se na mě podíval pohledem slibujícím, že to není konec, než mě pustil a vstal. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala umělé přilepené hvězdičky na stropě nasáklé světlem, než jsem šla spát. Rozbrečela jsem se.

 Cítila jsem, jak si vedle mě kleká. Jak mě hladí po vlasech. „Holly, Holly, Holly……víš moc dobře, že si za to můžeš sama.“ Pak vstal a konečně opustil můj pokoj.

 „Víš moc dobře, že si za to můžeš sama….“ zašeptala jsem do ticha, když jsem si lehala do postele. Konečně jsem mohla usnout.

 Otevřela jsem oči a na krku cítila jeho dech. Pomalu mi odhrnul vlasy, aby měl lepší přístup a potom mi na kůži položil své rty. Ty nechutné rty. Začal mi jazykem přejíždět nahoru po mém krku, až se zastavil kousek od ucha. To samé opakoval několikrát za sebou. Bylo mi špatně a instinkt mi radil, ať se o točím a jednu mu vrazím. Nemohla jsem.

 Sledovala jsem v zrcadle, jak mi olizuje krk. Sledovala jsem jeho šťastný obličej. Užíval si to. A pak mě z ničeho nic kousnul. Pořádně se mi zakousl do krku. „Au“ vykřikla jsem bolestí. Tak to bolelo. Do očí se mi hrnuli slzy. Nechtěla jsem před ním brečet, ale sakra ta bolest…….

 Odtáhl se a hrdě se kouknul na své dílo. „To je jen začátek.“ Zašeptal mi do ucha a odešel.

 Zhroutila jsem se na zem, nechala slzy téct proudem a držela si silně ránu, kam mě kousnul. Hrozně to bolelo. Věděla jsem, že tam budu mít krvavý otisk. Jeho značku.

Poznámka

Za každé hodnocení budu ráda. A moc děkuju za reads a votes. :)