Mé druhé já

Kapitola 21

Datum: neznámý Čas: 9:00 Místo: Chrisův dům

„Co ty tady děláš?" Vyprskla jsem na Nicka.

„Co si myslíš sestřičko? Zachránit tě." Vyštěkl na mě.

„Já nepotřebuju zachránit!" zařvala jsem na něho. 

„No to vidím!" a máchl kolem Chrise a Seana rukou.

Chtěla jsem se odrhnout od Seana, ale ten mě nepustil. Opravdu měl pevný stisk. Byla jsem naštvaná a vzteklá. Sean začal pomalu pohybovat palcem a uklidňoval mě. Zahlédla jsem, jak jeho bratr zatínal prsty. Co ho štvalo?

Pomalu jsem se nadechla. „Nepotřebuju tvoji pomoc Nicku. Vlastně tě vůbec nepotřebuju, takže můžeš jít." 

Už jsem se ho nebála. Měla jsem u sebe Seana. Vím, že to bylo zbabělé, ale sama bych to nezvládla. Možná bych to opravdu měla se Seanem zkusit. Možná by nám to klapalo.

„Holly. Změnil jsem se. Dostal jsem lekci. Rozumím tomu, ale teď není čas na minulost. Charlie si jde pro tebe a má v plánu kvůli tomu nechat vybuchnout celé město." Viděla jsem v jeho obličeji zoufalství a...starost. Měl o mě opravdu strach? Neznala jsem ho takového.

„Sám jsi mě mu vydal." Špitla jsem.

„Já vím. Byl jsem idiot. Byl jsem v háji. Holly v té době jsem bral...bral jsem drogy. Byl jsem na sračky, věčně sjetý."

„Cože?" hlesla jsem potichu. Nechápala jsem co se teď děje a co vůbec dělám. Usmála jsem se na Seana a přikývla, jako že je to v pořádku. Pochopil to a pustil mě.

Rozčileně jsem popadla Nicka za paži a táhla ho nahoru do svého pokoje. Kupodivu, šel za mnou.

Když jsem za ním zavřela dveře a měli jsme soukromí, tak to začalo. „DROGY?! VÁŽNĚ NICKU?!"

„Holly....já..." nestihl to doříct, protože jsem pokračovala.

„Takže já jsem žila celou dobu, co ses k nám nastěhoval ve strachu?! Mlátil jsi mě, kousal a ponižoval. Dokonce i před Charliem. Před kterým musím teď utíkat, protože je to psychopat, který mě chce, a to nemluvím o tom, že kvůli mně je celé město v nebezpečí!!! A v tu chvíli se objevíš a začneš se o mě strachovat?! Sám jsi mě k němu dal! Sám jsi mě prodal, spolu s otcem!! A tvoje jediná výmluva na to je, že jsi bral drogy?!"

Celou tu dobu jsem na něho křičela. Celou tu dobu jsem přecházela po místnosti a všechen vztek si na něho vybíjela. Zasloužil si to. Seděl na kraji postele se skloněnou hlavou a...a brečel?

„Omlouvám se. Tak strašně se omlouvám. Charlie mě donutil, abych pro něho makal, bral svoji rodinu na večeře a těm lidem odkupoval majetek, jinak by zbankrotovali. A přitom jsem celou dobu bral koks. Každý den, každou zasranou chvíli. A všechen svůj vztek si vybíjel na tobě, protože ty jsi byla tak nevinná, tak dokonalá...odpusť mi Holly. Odpusť mi sestřičko, protože já tě miluju. Celou tu dobu tě miluju."

Svezl se na kolena a objímal můj pas. Plakal. Plakal do mého břicha a tiskl k sobě. Rozbrečela jsem se taky a také se svezla na kolena. Nikdy jsem neviděla nějakého muže plakat. Proto mě to tak dostalo. Proto mě tak dostala ta bolest, kterou měl v očích. Nemohl to předstírat. Prostě nemohl. Pořádně jsem   ho objala a oba jsme plakali nad svými životy. Nad bolestí. A nad jejím tvůrcem. Přísahám, že Charlieho zabiju. Přísahám. Zničil duši mého bratra a pomalu zničil i tu moji.

Nevím co je pravda a také nevím, jestli mu mám vůbec věřit. Ale nikdy jsem neviděla, že by byl Nick, tak zničený. Vždycky jsem viděla v jeho tváři sebejistotu. Jestli něco chtěl, dostal to. Celý život jsem se ho bála.