Mé druhé já

Kapitola 9

29. října 23:10 Na konci labyrintu

„Jsi divočejší, než jsem si myslel.“ Slyšela jsem ho za sebou říkat.

Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Hnusila jsem se sama sobě. Právě jsem políbila toho největší parchanta a přitom podepsala smlouvu s ďáblem.

Proč mě musel takový hajzl přitahovat?

Četla jsem spoustu romantických knížek, kde jsou děvkaři, hajzlové, podvodníci, zloději, vrahové…potkají tu pravou, zamilují se a pak budou spolu žít na věky. Jenomže tohle není romantický příběh z knížky tohle je realita. Pro mě neexistuje žádný happy end.

„Nechtěl jsem tohle použít, ale nemám jinou možnost...ucítíš jen malé štípnutí.“ Přitom co to dořekl, jsem se prudce otočila a stačila ještě vidět, jak vytahuje z pod saka injekční stříkačku a rychlostí blesku mi ji vrazí do krku.

Viděla jsem mlhavě. Jeho obličej se ztrácel v mlze, která byla temnější a temnější. Ztratil se a já cítila, jak jsou moje víčka těžká. Tak těžká. Chce se mi tak spát. Všude je tma a mě se chce spát.

***

Zápach cigarety a aviváže. Byla to zvláštní směs. Skořice. Hřebíček. Má hlava. Cítím, jak se malé jehličky zabodávají do mého mozku a pomalu se dostávají dovnitř. Každou chvíli mi asi vybuchne hlava.

Snažila jsem se otevřít oči, ale prudké světlo mi v tom zabránilo. Zasténala jsem bolestí. Cigaretový kouř. Všude jsem cítila cigaretový kouř….a whisky.

Taky jsem cítila pod sebou hebkost. Víc jsem se ponořila do té hebkosti a cítila aviváž. S vůní levandule.

Tak nádherně to vonělo a ještě ta skořice a hřebíček. Je to tak hebké. Tak příjemné.

Snažila jsem se teda na druhý pokus otevřít oči. Prudké světlo, mě zasáhlo znovu, ale tentokrát jsem to čekala.

Párkrát jsem zamrkala, než jsem na sto procent opět viděla. Ale hlava mě stále bolela. Bože, takhle mě hlava bolela jen jednou a to když jsem Nickovi odmítla vyčistit boty. Pamatuju si, jak vzal moji hlavu a silně mě udeřil o futra. Tři stehy na hlavě a ta samá bolest co cítím teď.

„No konečně ses probudila maličká.“ Promluvil vedle mě známý hlas. Trochu jsem si poposedla a podívala se vedle sebe. Ležel tam jen tak na boku opřený o svůj loket a propaloval mě svým pohledem.

Vyskočila jsem rychle z postele a odtáhla se co nejdál od něj. „Kde to jsem? Kam si mě to odvedl?!“ začala jsem na Charlieho křičet. Ne měla jsem doslova hysterický záchvat.

Hledala jsem dveře. Hledala jsem únikovou cestu, a když jsem je konečně našla, panika byla ještě větší. Sakra, zamčeno.

„Vážně sis myslela, že to bude, tak snadný.“ řekl a já silně praštila oběma dlaněmi do dveří ve snaze, že se nějakým zázrakem otevřou.  

Chvilku jsem si dodávala odvahy, ptala se boha, proč mi tohle dělá, než jsem se otočila zpátky k němu. Rychlým pohledem jsem přelétla pokoj. Podlaha byla z černého mramoru a jediná světlá věc byla kůže ledního medvěda uprostřed. Stěny byly pokryté černou krajkovou tapetou, sem tam jsem viděla i nějaké ty obrazy, většinou černobílé. Nábytek se skládal ze světlého a černě nalakovaného dřeva. Jediné co dodávalo, nějaké světlo do pokoje bylo okno. Od stropu až k podlaze táhnoucí se přes celou stěnu okna, samozřejmě s černými voálovými záclonami. A pak tady byla postel. Ta nádherná obrovská postel, větší než je normální manželská. V tmavě šedé. Všechno tady bylo buď v černé, nebo tmavě šedé a sem tam nějaký ten bílý kousek.

Přesně jako Charlieho duše. Nacházela jsem se v hloubi Charlieho duše.

Moje pozornost přešla zase zpátky k němu. Ležel rozvalený na celé té nebesko-temné posteli, sledují mě s hladovým pohledem.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se ho s klidnějším hlasem, i když uvnitř jsem vůbec nebyla klidná.

„Kde bychom asi tak mohli být Maličká?“

„Já nevím, proto se tě ptám.“ Odsekla jsem.

Trochu se pousmál a pak vstal. Jenom v černých boxerkách si to ke mně pomalu vykročil. Zalapala jsem po dechu. Osm brišáků. A dokonalé svalnaté tělo. Lepší než měl Nick. Proč ho sakra porovnávám s Nickem? Ano, viděla jsem několikrát svého bratra do půlky těla nahého, ale tohle bylo mnohem…mnohem lepší.

Stál přede mnou sotva pár centimetrů ode mě a já zjistila, že na něj silně zírám. Pomalu jsem si dovolila k němu vzhlédnout. Chvíli jsme na sebe mlčky zírali, než on konečně promluvil.

„Jsme u mě. Vítej doma Maličká.“ A pak mi zase překvapeně přitiskl svoje ústa na moje. Moc dobře jsem věděla, jak to skončí, a já potřebovala odpovědi. Rychle jsem polibek ukončila a protáhla se kolem něj na druhou stranu pokoje.

„Kde se přesně nachází tvůj domov?“ zeptala jsem se ho pevným hlasem.

Silně si povzdychl. „Jsme v Chicagu Maličká. Daleko, daleko od Anglie. Daleko od tvého domova. “  

***

Moje Holly. Kde sakra jsi? Prohledal jsem celou zadní zahradu a nikde ji neviděl. Kde jsi? Pak jsem ji uviděl. Líbala se s ním. S tím šaškem. On ti nikdy nebude rozumět Holly. On nikdy nepochopí tvoji pravou podstatu. Nikdy neuvidí tvé já, jako to vidím já. Jen já ti rozumím. Jen já vím, co je pro tebe nejlepší. Kolikrát mě ještě zraníš, abys pochopila, že nikdo není pro tebe dobrý. Jsem to já. Jen já. Uvidíš má sladká Holly. Uvidíš…brzy.

Tak máte tady konečně další část :) omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale škola, písemky...znáte to :) Moc děkuju za reads, votes a koment, jste zlatí ;) Doufám, že se vám kapitolka bude líbit ;) Jo a také jsem přidala novou kapitolku u mé nové story Blackwell ;) Za každý názor budu ráda ;)