Mé druhé já

Kapitola 15

Datum: neznámý Čas: Noc Místo: v Chicagu

Byla jsem naštvaná. Vzteklá. Nabuzená. Měla jsem chuť někomu vrazit. Právě jsem míjela vítající ceduli do Chicaga. Musela jsem se vrátit. Neměla jsem se jak bránit. Peníze by mi rychle zmizely a co pak? Musela jsem začít nad vším uvažovat logicky. Musím nějak přežít. A to s lítajícími kulkami kolem mě opravdu nepůjde.

Podívala jsem se vedle sebe na telefon a zbraň. Hovor jsem dávno ukončila. Nechtěla jsem už s Charliem mluvit. Mohl by mě ale vystopovat…jenomže to by mě dávno už našel. Opravdu ti muži nebyli od Charlieho? Tak od koho teda?

Možná byli od jeho otce? Začínala jsem si vše dávat pomalu dohromady. Chce zabít svého otce…jeho otec to zjistí a chce Charlieho dorazit dřív než on jeho…ale proč by šli po mě? Vydírání? Ne to nedává smysl. Charlieho otec ho chce mrtvého, ne aby měl lepší motivaci ho zabít. Není nic lepšího než zranit mužské ego a vydírání by Charlieho dostalo do bodu, kdy by byl schopný udělat cokoliv.

Už jsem viděla v dáli zářící město Chicago. Jednu věc jsem milovala. Noční svět města. Je v tom něco tajemného co mě vždycky tak nějak přitahovalo. Milovala jsem noční procházky. Vidět mušky poletující kolem zdroje světla. Vidět ty zářící nápisy obchodů, klubů, reklam…bylo to prostě něco magického. Přestala jsem nad všemi těmi starosti myslet. Chtěla jsem si užít poslední noc svobody. Jakmile se vrátím, tak mě určitě Charlie někde zamkne a zahodí klíč někam hodně daleko.

Je mi přeci osmnáct. Chci aspoň jednu noc pořádně žít. Zaparkovala jsem teda kousek od nejbližšího klubu, na který jsem v téhle ulici narazila. Přesněji v podzemních garážích nějakého obchodu. Až na pár aut to tady bylo docela prázdné. Podívala jsem se na palubní desku, deset hodin a pět minut. Nebylo to pozdě ani brzo, prostě ideální čas na párty. Otevřela jsem nad sebou stínítko a podívala se na sebe do malého zrcátka připevněného na něm. Vypadala jsem jedním slovem hrozně. Pod očima jsem měla černé šmouhy od řasenky, oči jsem měla prokrvený od mého předchozího pláče a z vlasů jsem měla hotové vrabčí hnízdo. 

Ve spěchu jsem zapomněla koupit aspoň základní hygienu a kosmetiku. Když utíkáte, na takové věci ani nepomyslíte. Takhle jsem do klubu teda rozhodně nemohla. Potřebovala jsem někde najít nějakou toaletou. Vystoupila jsem ven, nandala si kapuci, zamkla auto a vydala se do nočních ulic Chicaga. 

Šla jsem naštěstí jenom dva bloky, než jsem uviděla nápis nějaké restaurace. Přesněji neonové svítící růžové prase s pivem v ruce a názvem dole. U Billa tam stálo. Musela jsem se usmát. Tohle se jen tak nikde nevidí. Vzala jsem teda za kliku a otevřela dveře. Můj nos okamžitě omámila vůně masa, piva a cigaret. Bylo tady pár štamgastů sedících u baru, nějaký mladý páreček zase v rohu místnosti. Vypadalo to tady jako typické americké bistro, ale s rozdílem, že místnost byla spíše hospoda, než bistro.

„Zdravím, potřebujete něco?“ Otočila jsem se a za mnou stála usmívající se vysoká blondýnka, nejspíš servírka. Její usmívající se tvář, ale rychle změnila na starostlivý, možná zděšený. „Ježíši zlatíčko jste v pořádku?“

 Odvrátila jsem od ní pohled a zaměřila ho na špinavou podlahu. „Kde jsou záchody prosím?“ zamumlala jsem. Prstem ukázala někam dopředu. Poděkovala jsem jí v a rychle pádila na toaletu.   

Sundala jsem si kapuci. Záchody byly v katastrofálním stavu. Na jedné straně bylo pět umyvadel a nad nimi zrcadla, většinou rozbitá. Naproti stály zelené kabinky. Ani jsem do nich nešla. Bůh ví, co bych tma našla.