Mé druhé já

Kapitola 7

29. října 21:00 Nádvoří Domu Reedových

Jedině kde by mohl kód být, je otcova pracovna. Bude těžké se tam dostat, hlavně pokud v domě bude Nick a Charlie.

Rychle jsem svoji pozornost zase vrátila k rozhovoru těch dvou. Stále na sebe křičeli, ale byl to Charlie, kdo měl převahu. Když přestal řvát na Nicka, vytáhl z kalhot telefon a něco do něj začal povídat. Hodilo by se mi teď mít ten neuvěřitelný upíří sluch, jako je v upířích denících.

Nick tam jenom stál a zíral na Charlieho. Ublížený, pokáraný, jako by byl jen a jen pouhý pes. Pěšák, kterého se můžete kdykoliv zbavit. Že by Nick klesl v té své mafii?

Skutečně jsem nikdy nezjišťovala, jak ta mafie funguje anebo jestli je to vůbec mafie. Nikdy jsem to nezjišťovala do hloubky, o to se vždycky postaral Nick a já potom musela lhát doktorům.

Když Charlie telefon zase schoval do kalhot, podíval se přísně na Nicka. Nick jenom sklopil pohled, otočil se a zamířil zpátky do domu. Charlie se ještě kolem rozhlížel, než ho následoval.

Teď jsem zůstala venku sama. Začala jsem pomalu nadechovat a vydechovat. Za ta léta mě to pomohlo. Pomohlo mi to přemýšlet, uklidňovat se a přežívat. Jen pouhý nádech a výdech.

Všude kolem mě bylo ticho, tma a taky zima. Byl přeci podzim a já jsem stála venku jen v tričku a šortkách a bosa. Lehký chladný vzduch ovanul celé mé tělo. Musela jsem si pospíšit, ale nemohla jsem donutit svoje nohy se pohnout. Někde uvnitř mé hlavy jsem se přeci jen bála bratra a taky Charlieho.

Krůček po krůčku.

Udělala jsem pár kroků, když jsem slyšela tichý bzučící zvuk. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Dívala se do obou stran a dolů a pak nahoru než jsem si všimla malé kamerky připnuté na zdi domu.

Do prdele.

Úplně jsem zapomněla na zabezpečovací systém. Kamery, detektory……ne to se nemohlo stát. Jak jsem mohla být tak blbá. Náhle se kamera otočila na mě a já věděla, že jsem v průšvihu.

Teď o mě věděli.

Prudce jsem se otočila a běžela do hloubky zahrady. Slyšela jsem za sebou Nicka a Charlieho křičet. Ignorovala jsem je a dál pokračovala. Přeskakovala jsem různé záhony a květináče až jsem v dáli zahlédla labyrint.

Moje matka na tom trvala. Milovala zámecké zahrady. Proto máme obří vilu s velkou zahradou se spoustou cestiček, lampiček a soch. Různě barvy květin byly všude kolem, keře různých velikostí a taky velký labyrint uprostřed. Trvalo to tři roky, než byl hotový. Byla to upřímně matčina pýcha.

Neváhala jsem ani minutu a vběhla do labyrintu. Nevěděla jsem, kam jdu a co vůbec dělám. Vlastně je to poprvé, co jsem v labyrintu. Nikdy jsem neměla důvod sem chodit. Až teď.

Zahýbala jsem doleva a doprava ani jsem nevěděla, kam utíkám. Nakonec jsem se dostala doprostřed, kde matka nechala postavit obří fontánu. Nádhernou s anděli a s mořskými pannami.

„Hooooly…..“ Nick dlouze protáhle zakřičel moje jméno zprava a to znamenalo, že byl blízko. Hodně blízko

„Maličká kde jsi?“ Zakřičel z druhé strany Charlie. Ještě hlasitěji.

 Šance, že narazím na jednoho z nich, byla velká. Neznala jsem to tady a k fontáně se bylo možné dostat se severu, východu, jihu a západu. Zbýval mi sever a jih.

Prudce jsem se otočila a chtěla běžet na sever. Jenže pak mě někdo prudce chytil kolem pasu a zakryl svýma rukama ústa.

„Jestli mě kousneš, tak si mě nepřej.“

Drsný šepot Charlieho hlasu zastavil moji šanci na útěk. Byla jsem v mrtvá.

***

Ty dva idioti prudce vyběhli z domu do zadní zahrady. Něco se děje. Holly copak jsi zase provedla?

Tak zlatíčka trochu jsem se rozepsala, tak jsem dávám další kapitolku :) Doufám že se vám bude líbit a i písnička u ní :)