Mé druhé já

Kapitola 6

29. října 20:15 Zadní zahrada Domu Reedových

Nevím, jak dlouho už tu jsem. Nevím kolik minut uběhlo. Vím jen, že to byla už nějaká doba a bratr se nikde neukázal.

To nebylo dobré znamení.

Seděla jsem skrčená a opřená o zeď mého domu a přemýšlela. Něco chystá. V hlavě mi probíhaly hrůzostrašné myšlenky bratra bijícího mě nebo hůř.

Začala jsem se třást. Strach pohltil celé mé tělo. Styděla jsem se. Styděla jsem se, za to jak jsem byla slabá.

„Myslíš, že utečeš? Myslíš, že mi můžeš ublížit?“ zašeptal do mého ucha a ještě jednou do mě kopnul. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem se hýbat. Mé ruce a nohy byly bez života.

„Podívej se na sebe. Jsi tak slabá.“ Ještě jednou do mě kopl. V ústech jsem cítila železitou chuť krve, z břicha jsem měla doslova kaši a myslím, že mám asi nakřáplá žebra. Nedokázala jsem ani vyslovit prosbu, aby přestal.

„Je mi z tebe zle.“ Plivl na mě. Cítila jsem, jak mi tekutina stéká dolů po tváři. Ignorovala jsem to.

Prosím zabij mě. Zabij mě už konečně.

„Jsi moje, rozumíš? Patříš mi. N – A – P – O – Ř – Á – D.“ Náhle se mu ozvala z kapsy písnička Closer od Nine inch nails. Nenáviděla jsem tu písničku. Vždycky jsem se bála, že mi jednou udělá to, co je v textu písně.

Ještě jednou do mě kopnul a pak jsem slyšela, jak vzal telefon a potom jeho kroky vycházející z pokoje.

Prudké troubení auta přerušilo moje myšlenky. Rychle jsem se schovala za roh domu a sledovala, jak se za zářivě červeným Ferrari zavírá brána. Jen jeden člověk má takové auto.

To není možné. To neudělal. Přeci ho nezavolal.

„Kde jsi?.....dobře……kód máš, tak za chvíli.“ Řekl do telefonu a pak jsem slyšela, jak se vrací do pokoje. Pomalu mě obešel a potom si přede mnou klekl.

„Proč mi tohle musíš dělat Holly? Proč?“ zeptal se konejšivým hlasem. Cítila jsem jeho ruce na svých vlasech. Zamotával si moje prameny kolem prstů. Sykla jsem bolestí, když silně zatahal za jeden pramen.

„Pross…prosííí….prosíííímm…..“ Víc jsem ze sebe nedostala. Zavřela jsem oči a předstírala, že jsem omdlela. Slyšela jsem, jeho pronikavý ďábelský smích. Pak jsem za sebou slyšela kroky. Už jsme v pokoji nebyli jen já a Nick.

Kroky mě pomalu obcházeli. „Je tak nádherná.“ Zašeptal vzrušeným hlasem neznámý.

„To je. Pořád vzdoruje, ale neboj se, ještě chvíli to potrvá a až skončím s jejím výcvikem, bude perfektní.“

„Já vím, že bude perfektní. Hlavně mi ji nesmíš pořádně zničit.“ řekl neznámý. Ignorovala jsem nutkání otevřít oči a podívat se kdo to je. Byla jsem tak slabá a vyčerpaná. Tohle je poprvé co mě Nick pořádně zmlátil. A ty jeho kopance. Jak to vysvětlím doktorovi?

Náhle mě čísi ruka pohladila po vlasech. Bylo to příjemné nádherné. Tohle je za poslední dobou poprvé co mě někdo pohladil. „Už brzo maličká budeš moje.“ Zašeptal mi do ucha hlas neznámého.

Sice jsem nevěděla, jak vypadá, ale podle hlasu jsem poznala, že musí být stejně starý, jako Nick. Co se to tady děje?

„Zatím je ještě moje Charlie.“ Zavrčel Nick.

„Zatím Nicku.“ Řekl Charlie.   

Pak s Nickem opustili můj pokoj. Jako vždycky mě tam nechali jen tak ležet.

Neměla jsem sílu vstát. Aspoň jsem mohla o všem přemýšlet. Mohla jsem přemýšlet o Charliem. Z jeho dechu jsem cítila cigarety a whisky, ale jeho vůně…..hřebíček a skořice. Možná se mi to jen zdálo. Nick ještě předtím vrazil pěsti, že jsem se hlavou praštila o futra dveří, než jsem spadla.

Musím vypadat příšerně. Všechno nejlepší k šestnáctinám Holly.

Třísknutí hlavními dveřmi mě vrátilo zpátky do reality. Rozzuřený Nick vyběhl k parkujícímu Ferrari. Zalapala jsem po dechu, když z auta vyšel Charlie. Zavolal ho. Je po mě.

Charlie okamžitě vystartoval po Nickovi. Začal na něj křičet a podle jeho výrazu mu chtěl každou chvíli natáhnout. Překvapilo mě, když Nick nic neudělal a nechal si to všechno líbit. Tohle nebyl jeho styl.

Nick byl o pár centimetrů menší než Charlie a přesněji řečeno, byl jeho přesný opak. Nick měl krátké tmavě hnědé vlasy a modré oči, jako já. Zato Charlie měl taky krátké, ale pískové barvy a ty nejkrásnější zelené oči co jsem viděla. Jeden z hlavních důvodů proč jsem ho nenáviděla.

Vím o něm jen málo. Pracuje stejně jako Nick a je to stejný hajzl jako Nick. Oba dva to byli hajzlové.

Jenže teď jsem musela přemýšlet o něčem jiném. Už není cesty zpět. Jestli Nick zavolal Charlieho všechno, je potom v háji.

Musím zmizet a to znamená vrátit se zpátky do domů, najít kód od brány a vypadnout. Nemám už co ztratit.

***

Viděl jsem toho jejího bratra, jak se hádá se synáčkem mého šéfa. Měl jsem chuť vtrhnout do toho domu, vzít Holly a odjet. Už mě nebaví se udělat jen před jejími fotkami. Chci ji cítit. Chci být v ní. Musí být moje.

Tak zlatíčka, vrátila jsem se z hor, a proto sem, dávám další kapitolku ;) Moc se ještě jednou omlouvám, že to trvalo tak dlouho. :)

Chtěla bych jen vědět, co si myslíte o téhle kapitole a nových postavách. A taky co si myslíte o písničkách, které dávám ke každé kapitole. :D
Jak to asi s Holly dopadne ?

Jo a na obrázku je Charile :D Teda jak já si ho představuju, ale vy si klidně můžete představovat svojí vlastní verzi ;)