Mé druhé já

Kapitola 10

Datum: neznámý Čas: neznámý Místo: Chicago – Charlieho pokoj

Měla bych křičet? Měla bych být šťastná? Nevěděla jsem jak se cítit. Mé emoce byly zcela rozpolcené mezi zuřivostí a radostí. Tak jako já.

Je to sotva pár minut co mi Charlie prakticky řekl, že se už nikdy nevrátím domů a vlastně je to i nemožné. Potřebovala jsem být chvíli o samotě, takže jsem utekla do koupelny, zamkla a ještě nevylezla.

Postavila jsem se před zrcadlo a pozorovala svůj odraz. Dívka, zlomená a zničená, jejíž život šel do hajzlu už od začátku jejího života. To je to co jsem viděla. Sebe. Svojí osobnost. Říká se, že zrcadlo je odraz vaší duše. Jsem tohle skutečně já?

Není divu, že jsem byla. Vždycky budu jen pouhopouhou obětí. Protože to já přece jsem ne? To je moje úloha na tomhle světě? Být jen pouhopouhou obětí? Nic jako spravedlnost neexistuje. A jestli ano, nikdy jsem ji nepoznala.

Smířená se svým životem, jsem odemkla dveře od koupelny a vrátila se zpátky do ložnice. Kupodivu, tu Charlie nebyl. Zkusila jsem otevřít dveře, ale jak jsem si myslela, bylo zamčeno.

Už jsem neměla sílu. Naději. Vzdala jsem to. Možná jsem bojovala, když jsem byla s bratrem, ale nemám na to bojovat s Charliem. U něj vím, že nemůžu vyhrát.

Ze všeho zcela vyčerpaná jsem usnula v Charlieho posteli. Opravdu nedokážu vysvětlit proč, ale cítila jsem se v té posteli v bezpečí. Všechen ten satén obklopující moji pokožku, tak hladké a lehké. Ďáblovo nebe, pomyslela jsem si, než jsem se ponořila do říše snů.

***

Všude byla tma a já přesto cítila to něžné hlazení. A pak ten hlas, jako bych ho odněkud znala. Pořád opakoval mé jméno. Měla bych otevřít oči a podívat, ale nechtěla jsem. Nechtěla jsem se už nikdy probudit.

„Holly vstávej….Holly, no tak zlatíčko….“ Proč byl ten hlas tak nádherný a přesto mě děsil?

„Nech mě….prosím…“ řekla jsem hlasu a pak cítila něco hebkého na mých rtech. Snažilo se to dostat dovnitř a já to pustila. Válčilo to s mým jazykem a přitom se něco dalšího měkčího tlačilo na má ústa.

Ať už to bylo cokoliv, chutnalo to po medu, cigaretách a možná i po pomerančovým džusu. A bylo to zatraceně dobré. Možná jsem se ocitla v nebi? Možná se nade mnou přeci bůh slitoval.

Chtěla jsem víc. Chtěla jsem víc té chuti. Objala jsem tělo neznámého a přitáhla si ho silněji k sobě. Bohužel, mě nějaké dvě silné paže odstrčily.

Chci víc. Víc.

Prudce jsem otevřela oči. Chci vidět toho, kdo mi brání, abych si vzala víc. Jenomže jsem se mýlila. Ve všem. Žádné nebe. Žádný ráj. Ale samotný ďábel.

„Vypadáš zklamaně, jako bys ani nevěřila, že jsem to já.“ Řekl pobaveně Charlie sedící na kraji postele vedle mě. Už vím, jak se cítila Eva, když ji had lákal, aby si kousla do jablka. Ta zvědavost. Ta chuť. Ta touha. Na jeden moment věděla, že to všechno za to stojí. I když věděla, že tím poruší boží zákaz. A jak to asi mohlo skončit, než že celý ráj byl zničen.

Já byla jako Eva, zvědavá a touhou zaslepená a Charlie, byl ďábel v přestrojení hada, lákající mě ať ochutnám a kousnu si do zakázaného ovoce.

„Doktor mi říkal, že ta injekce může mít i vedlejší účinky. Neměl jsem ti píchnout celou ampuli, ale nelituju toho, jestli jsi po nich potom tak prahnoucí a divoká.“

To mě dostatečně probudilo z oparu touhy. On mě přeci musel něčím nadrogovat, proto se cítím tak slabá. Tak nepoužitelná. Tak poblázněná. Celý svět se semnou točil. Nebo jsem to byla já, kdo se točil?

Olízla jsem si rty a ještě jsem cítila jeho chuť.

Víc.

„Jsi hajzl Charlie.“ Vyprskla jsem na něj ze všech sil. Nikdy nedovolím, aby sis vzal moji duši. A s tím jsem se snažila vstát z postele, ale bohužel mé nohy byly tak slabé. Už jsem sebe viděla, jak se moje tvář setkává s podlahou, ale nestalo se. Charlie mě chytil a vzal do náruče.

„Říkali mi i hůř Maličká“ zašeptal a mé vědomí se pak zase ztratilo v temnotě.

***

Celý rozzuřený jsem ještě několikrát praštil do boxovacího pytle. Měl jsem chuť ničit. Má Holly je pryč. Jen tak jsem tam stál a sledoval, jak její bezvládné tělo pokládá na zadní sedadlo a odjíždí, bůh ví kam. Měl jsem ho zastřelit, ale to by potom šéf zastřelil mě. Má moji Holly. Vezme si všechno od ní, co mělo být moje. Co je po právu moje. První polibek. První orgasmus. První panenství. Její tělo. Srdce. To vše si vezme a já nemůžu nic udělat.

Z myšlenek mě vytrhl zvonící telefon. „Halo, kdo je to?“

„Našel jsem ji.“

„Kde?“

„Vzal ji do Chicaga.“ Sdělil mi a zavěsil. Hned jsem měl lepší náladu.

Sundal jsem si svoje boxovací rukavice a šel dolů do sklepa. Rozsvítil jsem lampičku a podíval se do obličeje jejího bratra přivázaného k židli stojící uprostřed místnosti. Ještě jednou jsem se podíval na mrtvá těla jejich rodičů ležící v rohu a svoji pozornost jsem se vrátil zase zpátky k němu. „Tak a teď si spolu trošku promluvíme.“ Odpovědí mi bylo jen zavrčení. Přes roubík se dá těžko mluvit. „Ale nejdřív, tě trochu upravím.“ Došel jsem k malému stolečku vedle něj a vytáhl z pouzdra jednu velkou dlouhou jehlu vyrobenou na zakázku a zabořil ji přímo pod jeho nehet prostředníčku.

Miluju ten nádherný křik bolesti mých obětí.

Moc bych chtěla poděkovat za 1K reads :DD jsem moc ráda, že se vám moje povídka líbí a že díky vám má druhé místo v Mystery / Thriller. Je to neuvěřitelný. Vůbec jsem nedoufala, že to bude mít takový úspěch :) 

Proto jsem sem dala další kapitolku. Ano, vím, že to pořád natahuju, ale nebojte, brzo se tam bude něco dít. Doufám, že se vám i tak bude líbit. ;)

A pokud taky čtete moji novou story Blackwell, tak nová kapitolka bude brzy. ;) Leze mi do toho škola ;)

Takže co si o kapitolce myslíte ? :)  Reads, votes, koment potěší ;)