Mé druhé já

Kapitola 11

Datum: neznámý Čas: neznámý Místo: neznámé

Už dost! Prosím už dost!

„Ty jeden chcípáku…nevěřím, že takový hovado jako ty pracuje pro mého otce. Měl tě zabít, ale neboj, udělám to za něj.“ Řekl jen tak Charlie.

Neznámý muž začal plakat, prosit, slibovat, ale Charlie po pár vteřinách jeho kňourání ukončil a zmáčkl spoušť.

Celé jsem to poslouchala, schovaná za opěradlo gauče, neschopná cokoliv udělat. Musela jsem se vnitřně držet, abych na sebe nijak neupozornila. Abych nezakřičela.

„Jsou čím dál otravnější. Co myslíš Adame?“ zeptal se Charlie.

„Tvůj otec už není to, co býval. Stárne.“ Podotkl pobaveně Adam.

„Neboj se. Projekt ZERO bude brzo dokončen a pak ho nahradím. Hlavně teď, když mám Maličkou. Vše půjde, tak jak má.“

„O Projektu ZERO vůbec nepochybuji. Chicago už potřebuje změnu. Jo a viděl jsem její fotky. Docela pěkná čičinka. Budeš se o ní dělit?“ DĚLIT! On se právě zeptal, jestli se bude o mě dělit? Víc v šoku jsem už být nemohla. A hlavně co je to projekt ZERO?

„Ne nebudu. Je moje. Ty by ses o někoho takového dělil?“

„Ani nápad. Víš, budeš si ji muset pořádně vychovat.“

„O to se už postaral její bratr.“ Pak se oba začali smát, jako by to bylo to nejvtipnější, co kdy slyšeli. Parchanti. Přísahám, že jestli někdy dostanu možnost je zabít, tak to udělám.

„No zavoláme Georgovi a jeho klukům, aby uklidili tenhle svinčík. Jdu ještě dolů dát si sklenku, jdeš se mnou?“ Charlie chvíli váhal a já si byla jistá, že zvažoval, jestli mě tady má nechat samotnou nebo ne.

Jen jdi.

„Neříkal si, že ta tvoje Maličká spí? Vidíš, ani ty výstřely ji nevzbudili. Bude trvat dlouho, než se z těch drog dostane. Ani nevím, proč jsi šel za Doktorem. Divím se, že ti vůbec dal správný drogy ve správném dávkování. Je to hotový zázrak, že to přežije.“

„Deset minut, víc ne.“

„To je můj bratránek.“ A pak jsem jen slyšela západku u dveří. Kdyby jen věděli, že ty drogy už dávno přestaly působit. Probudila jsem se před chvilkou samotná v posteli, slyšela asi dva výstřely a šla to zkontrolovat. Kupodivu Charlie nechal všechno odemknuté, takže jsem bez problému proklouzla do obýváku a schovala se bezpečně za gaučem zatím co za mnou byli zabiti lidé.

Vylezla jsem z úkrytu a dívala se s hrůzou na tu spoušť. Bezvládné tělo muže, ležícího na bílém mramoru s tváří ponořenou do kaluže své vlastní krve. S dírou mezi oči. Nikomu bych nepřála, takovou smrt. Když víte, že člověk co drží zbraň, prakticky rozhoduje o vašem životě.

Odvrátila jsem pohled od těla a zadívala se na věc pod stolečkem. Vypadalo to….jako zbraň. Opatrně jsem ji zvedla. Byla docela těžká. Dostala jsem šanci na svobodu?

Na nic jsem nemyslela a okamžitě běžela k hlavním dveřím. Namířila jsem opatrně zbraň na zámek a pak zmáčkla spoušť. Ve filmech to vypadalo snadně, ale realita je jiná. Zbraň mě pořádně nakopla, až jsem musela o krok couvnout. Myslela jsem si, že jsem minula, ale naštěstí ne.

Zámek byl zničen a já byla o krok blíž ke svobodě.

Utíkala jsem dlouhou chodbou ke schodišti a mířila si to dolů do podzemí, kde se nejspíš nacházejí garáže. Nechtěla jsem radši nic riskovat. Už tak jsem dost panikařila, otáčela se a čekala, že se za mnou, každou chvíli někdo objeví.

Schody jsem brala po dvou. V hlavě jsem si pořád dokola opakovala, že se nic nestane, bude to fajn. Jen vyjdu ven a nikdo si ničeho nevšimne. Zbraň jsem radši zastrčila za pas šortek a schovala za tričko.

Bude to v pořádku.

Zbývalo mi už jen několik málo pater, lýtka mě začala neskutečně pálit a já měla pocit, že každou chvíli slítnu. To mě donutilo trochu zpomalit.

Už jenom asi pět pater. Už jenom pět pater.

Tři patra.

Dvě.

A potom mě zastavily zamčené dveře vedoucí na schodiště do druhého patra. Chybělo jen kousek. Jen malý kousíček. Riskla jsem to a běžela k výtahu. Ruku jsem držela u zbraně, kdyby se něco podělalo.

Už jsem byla u výtahu, když….

„HOLLLY!!!!“

Sakra Charlie.

***

Seděl jsem tam několik hodin a zíral na ten odpad přede mnou. U každého nehtu na prstech měl zaraženou jehlu, jeho záda byla celá znetvořená od biče. Byl to nádherný pohled. Už jsem chtěl odejít a vrátit se až za chvíli, ale….

„Mil…uj..u  ji.. Char…li..e neb..e..r.. m..i ji…“ zakoktal Nick. Možná jsem ty elektrické šoky neměl používat. Asi si myslí, že jsem Charlie. Musí být fakt mimo.

„Cože si to říkal, chlapečku?“

„Milu..ju ji. Miluj..u…“ zašeptal to tak, že jsem ho sotva slyšel.

„Koho?“

„Hol…ly.“  Řekl, než ztratil vědomí.

Tak mám pro vás další kapitolku :) Omlouvám se, že to tak trvalo, ale měla jsem nějaké problémy s notebookem. Taky bude ještě asi pár dní trvat než jsem dám další kapitolku Blackwell :) Prosím o trpělivost.

Doufám, že se vám kapitolka bude líbit. ;) Reads, votes, koment potěší. ;)