Mé druhé já

Kapitola 3

Moc se omlouvám za chyby jestli tam nějaké budou a chci moc poděkovat za votes a reads. :)

28. října 13:25 Hollyina škola

Pomalu končila poslední hodina a já pořád přemýšlela nad tím, proč se za mnou Simon pořád otáčí. Jako by si teď všiml, že existuju. Nevím, co to má znamenat, nechci být součástí nějakého žertíku. Ale když on je tak boží. Ty zelené oči jako smaragdy, medově hnědé vlasy a ta postava sportovce…stojí za ten risk?

Jakmile zazvonil zvonek, všichni se rozutekly a ve třídě jsem zbyla jen já a Simon. Uklízela jsem si učebnice do tašky a mířila ke dveřím třídy, když mě chytl za ruku.

„Simone? Děje se něco?“ zeptala jsem se.

Simon se několikrát nadechl a rukou si začal nervózně mnout zátylek. „Zítra je u mě doma párty. Nechtěla by jsi přijít ?“ odpověděl nejistě.

„No…možná bych mohla.“ Odpověděla jsem mu. Doma stejně nikdo není a bratr odjel na několik dní na služební cestu. Bylo by dobré někde se odvázat. Vlastně to i potřebuju je mi osmnáct a můj společenský život je o ničem. Moje první party.

Simon se na mě ze široka usmál. Ty jeho dolíčky. „Tak se uvidíme tam.“ Řekl s úsměvem a vyšel ze třídy.

Trvalo mi chvilku, než jsem si plně uvědomila, že to není sen. Jdu na party a bude tam kluk, co se mi líbí. Esemeskou jsem napsala Malikovi, ať mě vyzvedne před školou. Je čas na nákupy.

***

Malik mě vyhodil před nákupní centrem, když mi zavolal bratr.

„Co chceš?!“ vyštěkla jsem na něj.

„Nemluv se mnou s tímhle tónem sestřičko. Jen ti oznamuju, že Freyovy jsou hotovy.“ Oznámil, jako by nic.

„Takže si zruinoval další nemovitost. To nemůžeš ukázat ani trochu respektu?“ zeptala jsem se, ale já věděla, že ho to nezajímá. Chce jen peníze, moc, konexe…a všechno vždycky dostane. Svět je tak, nespravedlivý.

„Jakého respektu? Ano byli to slušní lidi, ale kdyby si věděla, jaké tajemství měli. Zasloužili si to. Teď jsou z nich trosky.“ Povzdychla jsem si. Na tohle jsem neměla. „Zítra se vracím domů. Někdo tě musí pohlídat.“ Řekl natěšeným hlasem. Nechtěla jsem, aby přijel.

„Nepotřebuju hlídání!“ vyprskla jsem na něj. Začal se smát. Měla jsem sto chutí ten telefon vyhodit.

Za chvíli se přestal smát a pak přešel do varovného modů. „Jsi vtipná sestřičko, ale mi nechceme přeci, aby se opakovalo to co minule, že ne. Takže se zítra vracím domů. Užijeme si společný večer.“ řekl a pak to típl.

Ještě pár minut jsem na ten telefon zírala. Zítra je ta party a zítra se vrací i bratr. Nepustí mě, to je mi jasný. Musím něco vymyslet.

Na nákupy jsem už neměla náladu. Tohle bratr taky perfektně uměl. Vysát veškerou radost z vašeho života. Domů se mi ještě nechtělo, tak jsem si udělala malou procházku a přemýšlela.

Takže i Freyovi. Další lidi co naletěli bratrovi. Další lidi, kteří se za ním budou plazit a prosit. Ani matka ani otec nevědí, jaký život ve skutečnosti můj bratr vede. Neměla jsem se to dozvědět ani já. Jenže dozvěděla a teď se s tím musím naučit žít. Musím být silná. Je to totiž můj život. Žít s tajemstvími ostatních. Vím toho tolik a přitom tak málo.

Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem. Naši rodinu už neovládá otec, nýbrž můj bratr. Tohle všechno je jen hra. Jeho slova se mi pořád honí hlavou.

„Budeš dělat, to co ti říkám. Musíme na ně zapůsobit. Vím, že budeš při mně vždy stát sestřičko.“

Tohle je můj život. Žít se strachem a bolestí. Být slabá a poslušná.

Co když už, ale takhle nechci dál žít? Je čas to změnit. Je čas proniknout do temnoty.

***

Viděl jsem ji. Viděl jsem ji, jak si zastrkává vlasy za ucho. Jak je nervózní. Nesvá. Je tak roztomilá. Vlasy tmavé jak úhel, oči modré jako nekonečné moře. Pleť bílou jak sníh. Je jako Sněhurka. Jen se ji dotknout. Cítit její vůni. Už ji sleduju nějaký čas a stále mě překvapuje. Kdo ve skutečnosti jsi Holly Reed?