Mé druhé já

Prolog

Běžela jsem. Běžela. Za prvními paprsky slunce, prosakující přes koruny stromů. Chtěla jsem cítit teplo. Teplo ochraňující mě před zimou. Ale necítila jsem. S každým krokem se paprsky slunce vzdalovaly a zhasínaly. Hledala jsem další. Utíkala jsem přes kořeny stromů, padala a zase se zvedala. Dívala se všude kolem, ale nikde nic.

Má kůže toužila po zdroji tepla. Po slunci. Umírala. Byla chladná jak led. Modrala. Ze zoufalství jsem hledala dál. Do nohou se mi zabodávalo jehličí, větvičky stromů mě řezaly do rukou a tváře. V dáli jsem slyšela vodu. Její zpěv volající mě k ní. Běžela jsem. Běžela.

Bíla laň právě skláněla hlavu k potoku na druhém konci. Prahnoucí po uhašení žízně. Pila, jak smyslu zbavená. Jak dlouho byla bez vody? Nádherná. Tak čistě bílá. Nevinná. Slyšela někoho přicházet. Nechtěla jsem ji vyrušit. Nechtěla jsem ji vyděsit. Však já nebyla ta, kterou slyšela přicházet.

Za ní se objevil černý vlk. Tak temný. Zlý. Hladový. Chtěla jsem ji varovat. Zachránit ji, ale les mě nepustil. Laň nehybně stála na místě. Věděla, že se objeví. Věděla, že si pro ní přijde. Nebránila se. Jen si přála, aby to bylo rychlé. Bezbolestné. Užívala si poslední doušek. Užívala si poslední kapky vody cítící na jazyku.

Zavřela jsem oči. Nemohla jsem se dívat. Tak bezbranná. Kde jsou ty paprsky slunce? Kde je to teplo, co nás má chránit?

Utíkala jsem pryč.

Utíkala......ze strachu a pravdy.....