Daylight|Luke Hemmings

Chapter 18

Chytla jsem se bolestí za tvář a sýkla.

„Jak se sem ještě uráčíš přijít?! Co si o sobě sakra myslíš?!“ začal na mě řvát až moc povědomý hlas, „víš, jak se teď cítí?! Celé dny nejí, nespí a je jen zavřená v ložnici! A všechno je tvoje chyba! Chyba nevděčnýho spratka!“.

„Co si myslím o sobě? Co si ty sakra myslíš?! Že jsi nějakej frajer, když jsi mi vlepil? Nic takového jsem ji říct nechtěla, ale stalo se. Lhala mi o takové důležité věci a ty mě tu napadáš?! Jsi jen zkurvenej, namachrovanej frajírek!“ zaječela jsem a schytala další facku, tentokrát napravou líci.

„Jestli si myslíš, že na mě budeš takhle řvát a nadávat mi, tak to se hodně pleteš, holčičko! Nejsem nějakej tvůj pubertální kamarád nebo jeden z těch, s kterýma to táhneš!“.

Zdá se mi to nebo mě zrovna nazval děvkou? Odstrčila jsem ho prudce od sebe a s taškou v ruce vyběhla nahoru, do svého pokoje, kde jsem se zamkla a sjela po dveřích. Začala jsem znovu brečet, i když jsem neměla důvod. Podle mě je důvod brečet, jen když vás něco mrzí a řeknete, co nemáte. Ale já měla jiný důvod, protože jsem přes dveře slyšela jeho dupot a lomcování kliky.

„Otevři ty dveře!“ zakřičel a k lomcování klikou začal bouchat do dveří. Otočila jsem se, stále sedící na podlaze, čelem ke dveřím a pozadu se posouvala k posteli.  Přitiskla jsem se zády ke zdi, hned vedle postele a přitáhla si kolena k sobě.

Je mi strašně líto a stále toho lituju, že kvůli mně teta trpí. Ale stalo se. Luke měl pravdu: Lidé někdy řeknou něco, co nemějí, aniž by nad tým uvažovali. Vždy jsem věřila, že Luke je z nás ten moudřejší a teď to vím. I přesto, jak dětinsky se někdy chová, stále je moudřejší. I já, ale on o něco více.

Bouchání na dveře stále probíhalo a řvaní nadávek na mou osobu také. Chvíli jen Christino a pak kurva, spratku, jsi nevděčná a taková oslovení. Cítila jsem se špatně, ne protože bych mu věřila, ale protože se mi tyto věty začaly dostávat více a více do hlavy a stále poletovaly mou myslí. Chvílemi jsme myslela, že má hlava exploduje a nadávky budou po celém domě. Bála jsem se vylézt z pokoje, bála jsem se, co mi udělá, bála jsem se ho. V tuto chvíli jsem u sebe chtěla mít jedinou osobu. Jediná osoba, která by mi pomohla a rozumněla mi. Dostala by mě z tohoto proklatého místa, daleko od něj a všech starostí. Stačila by mi jen chvíle, abych ho pevně objala, ale nikdy bych ho nepustila. Nasát jeho vůni, vidět jeho krásný úsměv a utápět se v jeho dokonalých, poměnkových očí. 

Potřebovala jsem jeho silné paže, které by mě zrovna objímaly a hlas, který by mě utěšoval. Potřebovala jsem nutně jeho tělo, aby bylo přimáčknuté na mé a jeho objetí, ze kterého by mě nikdy nepustil. Slyšet jeho smích, který byl jako rolničky a díky němuž jsem se cítila, že jsou znovu Vánoce. Miluju každý jeho pohyb, i když jen dýchá. Stále mě fascinuje, nikdy mě neomrzí s ním být, i když si povídáme o ničem, stále mě překvapí i rozveselí. 

Bušení přestalo a šlo slyšet jen vzdalující se kroky. Vzala jsem svůj iPhone, odemkla ho a napsala Lukeovi zprávu, která mluvila za vše.

Prosím, přijeď co nejdříve. Potřebuju tvou pomoc...

Questions^^:

1. Názor na celou tu věc s Tomem? 

2. Myslíte si, že mu Luke něco udělá?

3. Jak bude Luke jednat?

4. Názor na Chapter? :)

xx