Daylight|Luke Hemmings

Chapter 28

Otevřela jsem rozespale oči a rozhlídla se kolem. Luke tu nebyl. Sedla jsem si a protáhla se. Povzdechla jsem si, když jsem zjistila, že je skoro jedenáct hodin, takže jsem šla dolů, do kuchyně. Luke stál u plotny a něco vařil. Podle úžasné vůně jsem zjistila, že smaží palačinky. Beze slova jsem ho zezadu objala kolem pasu, načež se zasmál a obrátil palačinku. Otočil se a objal mě.

„Dobrý?“ pousmál se. Jemně jsem přikývla a přisála se na jeho rty. Přitáhl si mě za boky víc k sobě a já zabořila své prsty do jeho lehce rozcuchaných vlasů.

Ten pocit, který mi dodával.

Ten pocit, který jsem cítila jen s ním.

Ten pocit, který je nekonečný.

Ten pocit, který je nepopsatelný.

Cítím se s ním volná, v bezpečí a dohromady úžasně. Odtáhla jsem se od něj, naše nosy se dotýkaly a na tvářích nám pohrávaly úsměvy.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Pálí se ti to,“ zašvitořila jsem a sledovala jeho zmatený výraz. „Ty palačinky“.

„Sakra,“ zanadával a s rychlou otočkou palačinku obrátil a na pánvičku přilil další těsto. Vyhoupla jsem se na linku, hned vedle něj a sledovala ho.

„Nech toho,“ zavrčel bez jediného pohledu, který by na mě směřoval.

„Co dělám?“ zeptala jsem se a nakrčila obočí.                                                                                             

„Rozptyluješ mě,“ odpověděl. ,,Prostě se na mě nedívej," řekl, ,,znervozňuje mě to".

,,Ale když ty jsi tááák roztomilý," rozházela jsem mu vlasy.

,,Já vím, ale i tak," pokrčil rameny.

,,Jsem ráda, že nejsi nějaký egoista," pronesla jsem, načež vypnul sporák a stoupl si přede mě.

,,Děláš si ze mě srandu?" ušklíbl se a nakrčil obočí.

,,To bych si nedovolila. Na to tě až moc miluju,"  našpulila jsem rty, čehož využil a lehce mě políbil.

,,Taky tě miluju, ale pojď si to sníst nebo ti to vychladne," usmál se, ,,jo a školu máš omluvenou".

,,Jakto?" zeptala jsem se zmateně.

,,Byl jsem za tvou tetou a řekl jí, že tě bolí břicho. Nemáš zač," vysvětlil mi a já pomalu přikývla.

----

Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, chtějíc, abych mu vše řekla. Nechtěla jsem mu lhát a ani mu to nijak vysvětlovat. Proč? Nechci, aby se tím trápil či do situace, ve které se zrovna ocitám, vkročil. Stejně je to blbost, jak může být Austin venku z vězení, když je v té, která je jedna z nejstřeženějších v Austrálii a zároveň je několik set kilometrů odtuď? Jak by mohl vědět, kde jsem?

Ale když si vzpomenu na ty zprávy... nedává mi to žádný smysl. Nemůže je psát, to je blbost! Ale kdo jiný? A proč se mi něco takového, jako je Austinův útěk a jeho pomsta, v podobě mé smrti, zdála? Navíc to není poprvé... Je tu riziko, že je venku, ale to by se přece řešilo ve zprávách, ne?

Povzdechla jsem si a se sklopenou hlavou, abych se mu nemusela dívat do očí, sledovala své prsty. Nevěděla jsem, co mu říct, a tak jsem raději mlčela.

,,Christy," povzdechl si pro změnu on, ,,prostě mi to řekni, chci ti pomoct". Odhodlala jsem se podívat se do jeho obličeje, což byla zásadní chyba. Jeho oči se do mě vpíjely, takže jsem měla dost velkou potřebu mu vše říct.

,,Austin," vydechla jsem a z mých očí se při vzpomínce na něj, spustilo pár slz. Nechci být slabá a rozhodně ne kvůli Austinovi. Lukeovy ruce se spojily v pěst a jeho pohled byl... neutrální? Naštvaný? Asi oba. Doslova jsem si drtila spodní ret, abych nezačala brečet.

,,Christy, musím ti něco důležitého říct...".