Daylight|Luke Hemmings

Chapter 15- Okay

„Dobře,“ povzdechla si a se svěšenou hlavou odešla, „mám tě ráda, Christy“. Začala jsem si uvědomovat, co za pitomost jsem řekla, ale už byla pryč. Otočila jsem se zpět na Lukea a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě stiskl, načež jsem se posadila do jeho klína a zabořila hlavu do jeho ramene.

„Pššššt,“ zašeptal mi do ucha a začal mě hladit po zádech, „nemůžeš za to“.

„Nechtěla jsem ji nic takového říct,“ zamrčela jsem a stiskla v pěst jeho triko.

„Já vím, ale lidé někdy řeknou něco, co nemějí, aniž by nad tým uvažovali. Sice jsi to trochu přehnala, ale měla jsi na to plné právo“.

„Vážně?“.

„Ano, tajila ti to celých 17 let, něco tak velkého, jako je tvoje dvojče. Rozhodně jsem na tvé straně, i když jsi to trochu přehnala“.

„Myslíš to doopravdy?“ zeptala jsem se a podívala se do jeho krásných očí.

„Ano, každé slovo, princezno,“ usmál se a políbil mě na špičku nosu.

„Myslíš, že mi to odpustí?“.

„Rozhodně a teď na to nemysli“.

„Řekni to ještě jednou,“ poprosila jsem ho.

„ A co?“ pokrčil obočí a ušklíbl se.

„Princezno,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Ahá, to,“ zasmál se a zavrtěl hlavou, „rozhodně ne“.

„Proč?“ zamračila jsem se. Miluju, když mi říká princezno a vůbec nechápe, co to se mnou dělá. Říká to s láskou a citem.

„Musíš pro mě něco udělat,“ usmál se ďábelsky.

„Co by to mělo být?“ zeptala jsem se nechápavě a pokrčila obočí.

„Však víš,“ našpulil rty a já hned pochopila. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a on své za mými zády. Přiblížil se k mému obličeji, ale místo toho, abych ho políbila, dala jsem mu letmou pusu a ušklíbla se.

„Co to mělo být?“.

„Pusa, zlatíčko“.

„Tak to rozhodně ne,“ zamračil se  a políbil mě. Mezi našemi jazyky se rozpoutala bitva, kterou něčekaně vyhrával Luke. Jeho rty byly divoké, ale přesto tak jemné a plné citu. Odtáhla jsem se od něj a oba se na sebe dívali tomu druhému do očí, s úsměvem.

„Takhle se to dělá, princezno,“ chytil mě za boky a pohladil mě po tváři.

„Už budu muset jít, za chvíli stejně budou končit náštěvy,“ povzdechla jsem si.

„Neopustím tě, princezno“.

„Zítra můžeš přijít, okay?“.

„Okay,“ přikývl.

„Okay,“ zopakovala jsem.

„Okay,“ vydechl po chvíli s úsměvem.

„Jsi strašnej kopírák,“ bouchla jsem ho se smíchem do ramene.

„Já? Co bych měl jako kopírovat?“ pokrčil obočí.

„Kopíruješ Hazel a Augusta z Hvězdy Nám Nepřály“.

„To jsem nikdy neviděl“.

„Cože?!“ chytla jsem se za srdce, „ty jsi to vážně nikdy neviděl?“.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ale až se vrátíš, napravíme to“.

„Okay“.

„Okay“.

„Okay“.

„Okay“.

„Nech toho,“ zasmála jsem se a vstala. Došli jsme ke dveřím mého pokoje, kde jsme se zastavili. Luke mě přitiskl ke zdi, což po mé nehodě trochu bolelo, ale nechtěla jsem to kazit. Políbili jsme se a pak oba šli vlastní cestou. Sedla jsem si na postel, hlavu opřenou o zeď a koukala na stěnu.

„Christy?“ začala Leona, „můžu ti to vysvětlit?“.

„Co mi chceš vysvětlovat?!“ odsekla jsem, bez jedinného pohledu, který by směřoval na ni.

„To, co mi řekla ona“. Asi jí taky odmítala říkat, či jen nazývat tetou, když požila ona.

„Dobře“.

Questions!!! :)

1. Myslíte si, že si budou holky rozumnět nebo ji Christy nebude věřit?

2. Co se stane, jestli se to vše Calum dozví? Myslím tím Luka a Christy :)

3. Usmíří se teta s Christy?

4. A co Tom? Bude poté na Christy milejší nebo naopak bude ji ještě více otravovat?

5. Co by jste dělali, kdybych přestala psát Daylight?

6. Názor na Chapter? :)

xx