Daylight|Luke Hemmings

Chapter 34

Christy's POV:

Nenávidím se.

Nenávidím se za to, co jsem mu řekla. Ublížila jsem sobě i mu.

Bude to tak lepší. Pro oba. Obou nám bude líp, když to zůstane ve starých kolejích, když jsme se ještě neznali.

Nechci, aby se mu něco stalo. Tímto ho chci ochránit, snad to pomůže.

Nechápete?

V minulé zprávě mi neznámé číslo psalo o tetě, jde po ní. A takto půjde po všech, které mám ráda a až budu na pokraji sil, dorazí mě. Už ne psychicky, ale fyzicky. Zničí mě úplně.

Jak to vím?

Možná ta zpráva, která přišla necelou půl hodinu po zprávě - Rodinná idylka? Užívej si života, dokud ho máš. Hlavně tvá teta...

Stálo v ní: Jste roztomilý pár, ale ne nadlouho. Ať si svůj "život" užívá dokud to jde. A měj se před ním na pozoru...

A teď se bojím ještě víc. Tím, že se s Lukem rozejdu a nebudu se s ním bavit, ho chráním.

Je to dobrá věc, ale i špatná. Nemůžu být šťastná bez Lukea, ale nechci, aby mu někdo ublížil. Teď můžu žít s pocitem, že alespoň jednou jsem udělala dobrou věc. Snad.

„Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě. Lehce jsem natočila hlavu jeho směrem a znovu se utápěla v jeho očí. V jeho, teď už lesklých, poměnkových očí.

,,Luku, nenuť mě to opakovat," hlesla jsem potichu. Nesnášela jsem ten pocit. Pocit viny, která teď mou mysl trápila.

,,Jen mi řekni... proč?" zašeptal poslední slovo. Byl... smutný, dost smutný. Ale rozhodně ho to nemohlo bolet tolik, jako mě.

Bylo těžké vyslovit tu větu a opustit ho, když ho miluju.

,,Bude to tak lepší," šeptla jsem a odvrátila zrak od jeho očí. Bez jakýkoliv projevů emocí vstal a přešel ke dveřím balkonu, které následně otevřel. Neotočil se a rovnou zmizel venku.

Mám jít za ním? Bojím se, že mi něco udělá. Zvláštní. Já vím, ale i tak.

Nakonec jsem se rozhodla, že za ním půjdu. Opatrně jsem svá chodila nechala spadnout na studený koberec a následovala jeho kroky až na balkon.

Stál rucemi opřený o zábradlí, hledíc do tmavého lesa, který byl osvětlen měsícem. Zopakovala jsem jeho polohu a stála jen pár centimetrů od něj.

,,Proč?" zopakoval svou otázku chladným hlasem.

,,Bude to tak lepší," řekla jsem znovu a koutkem oka ho pozorovala.

,,To není zkurvenej důvod!" vykřikl a otočil se mým směrem. Docela jsem se lekla, nečekala jsem, že zvýší hlas, takže jsem se rychle otočila.

,,Nechci, aby se ti něco stalo," špitla jsem. Divím se, že mě slyšel.

,,Není žádný důvod, aby ses o mě bála," odfrkl si a otočil se zpět k lesu. Ale je, dost velkej.

,,Lukeu...," zkusila jsem to znovu, ale přerušil mě.

,,Bude to tak lepší," řekl ironicky mým hlasem a otočil se, ,,jo, to jsme slyšeli. Máš i něco jinýho?".

Byl naštvaný, možná i zklamaný. Popravdě jsem se ho i trochu bála a z očí mi ukáplo pár slz, které se nekonečně vezly po mých tváří.

,,Bude lepší, když odejdu," skousla jsem si spodní ret, abych zabránila dalším slzám úniku.

,,Výborně, jediná rozumná věta. Gratuluji," rozmáchl rukama. Teď už jsem se slzám nebránila a raději odešla. Spíš vyběhla z pokoje a mířila... vlastně nikam.

Neměla jsem kam jít a v jednom domě s Lukem zůstat nemohu. Vypadalo by to, jakože ho využívám. Seběhla jsem rychle, ač potichu dolů, kde jsem z věšáku sebrala svou černou bundu a nestarala se o to, že mám na sobě jen Lukeovo triko a šortky.

Oblékla jsem si ji, obula se a zmizela venku. Můj cíl? Calum.

---

Celou cestu až ke Calovu domu jsem přemýšlela nad vším. Mohla jsem mu to říct, ale... nechci, aby to nijak řešil. Jednou v životě jsem něco chtěla udělat správně. I kdyby to Luke věděl, nic by s tím neudělal. A proto toto rozhodnutí jsem sice jen trochu, ale i tak, považovala za dobré.

Nevím, kolik je hodin, ale už jsem tu. Stojím před Calovým domem a nevím, co dělat. Mohla bych zazvonit, ale neodvážím se. Nepotřebuju, aby Joy nebo Mali zjistily, že jsem tu.

Postavila jsem se před Calovo okno a začala mu do něj házet kamínky. Po necelé minutce se okno otevřelo a já ho nechtě praštila kamínkem do oka. Ups...

,,Christino, děláš si prdel?!" vyjekl rozespale a rozmáchl rukama, ,,moment, co tu děláš?".

,,Já... můžeš mě prosím pustit dovnitř?" zeptala jsem se ho. Nic neříkal a zmizel. Po pár sekundách se dveře otevřely a já rovnou vpadla Calovi do náruče. Pevně mě stiskl a konejšivě hladil po zádech.

,,Christy, ty brečíš?" zašeptal mi po chvíli do ucha. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, i když to byla lež a stále nechala svou hlavu na jeho hrudi. ,,Nevěřím ti," šeptl a odtáhl se, držíc mě za ramena.

,,Můžeme jít dovnitř? Je tu celkem zima," popotáhla jsem a rychle si utřela poslzené oči. Začal přikyvovat a popostrčil mne dovnitř. Vyšli jsme potichu schody a zamířili do Calova pokoje.

,,Tak co se stalo?" řekl narovinu a opřel se o zeď, se založenýma rukama na hrudi. Oba teď sedíme na jeho posteli, naproti sobě, díváme se vzájemně do očí a celou místnost osvětlovala lampička vedle postele.

,,Luke a já... rozešli jsme se," fňukla jsem a přivřela oči.

,,Já toho hajzla zabiju," procedil skrze zuby a jeho obličej dostával čerevenou barvu.

,,Cale," chytla jsem jeho ruku do své, ,,je to moje chyba. Jen moje". Věnoval mi jeden z jeho nechápajících výrazů, čímž mi dal pokyn, abych mu to vysvětlila. ,,Před hodinou jsem se s ním rozešla". Chtěla jsem mu zprávu ukázat, ale pak jsem si to uvědomila.

Mobil zůstal u Luka, tudíž si zprávu může kdykoliv přečíst. Nemám žádné heslo...