Daylight|Luke Hemmings

Chapter 29

,,Co se děje?" zeptala jsem se nervozně. Vstal a sedl si vedle mě. Byl nejistý a stejně tak i nervozní, takže jsem se z jeho slov, která ještě nevyšla z jeho úst, obávala mnohem víc.

„Neříká se mi to lehce, ale mluvil jsem s Calumem,“ začal, „oba tušíme, kdo ti posílá ty zprávy“.  Mé srdce jakoby přestalo bít a strach pohlcoval veškeré mé myšlenky. Ne, nemůže to být Austin, to je naprostá blbost! Je ve vězení, neutekl.

„Je možné, že ho pustili,“ pokračoval větou, kterou jsem  v tuto chvíli nechtěla slyšet a ani nad tím přemýšlet. Dech se mi zastavil a já bez jediného mrknutí hleděla na bílou stěnu. Luke si mě posadil na klín a objal mě. „Samozřejmě nevyvracíme možnost, že píše zprávy z vězení“.

„Chce mě zabít, on mě zabije!“ vyjekla jsem po chvíli se slzami v očích. Luke se mnou navázal oční kontakt a naklonil se k mému uchu.

„Nezabije tě, věř mi. Ochráním tě a už na to nemysli, jo?“ pousmál se a dal mi pramínek vlasů za ucho. Obdivuji ho, jak dokáže být stále pozitivní.

Věřím mu, ale i tak se bojím. Nedokážu určit, jestli je venku nebo ne. Také nedokážu určit jaké má plány nebo nad čím zamýšlí, co se mnou udělá. Celá situace je zrádná, je možné, že zprávy píše někdo jiný a je s Austinem v kontaktu nebo je doopravdy píše on. Ale jak řekl Luke s Calem, ani já si nejsem jistá.

Mohl by kdykoliv zaútočit, unést mě nebo podobně. Prostě nevím. Nebudu se moct bránit a Luke mě nebude hlídat a chránit taky napořád. Jednoho dne se to možná stane, co já vím.

,,Věřím ti," zašeptala jsem mu do ucha poté, co jsem ho pevně objala a znovu nehodlala pustit.

,,Dobře, ale znovu- nemysli na to, prosím. Chceš se podívat na nějaký film?" nabídl mi a podívala se mi do očí.

,,Nechám to na tobě," pousmála jsem se a políbila ho na tvář. Vynesl mě v náručí až do jeho pokoje a položil mě na postel. Po chvíli se vrátil i s notebookem a miskou pop-cornu v ruce.

,,Takže, toto je pro princeznu," usmál se, podal mi misku a lehl si vedle mě, načež jsem svou hlavu položila na jeho hruď. Objal mě kolem pasu a notebook si položil na nohy.

Chvíli projížděl stránky s filmy a nakonec jsme se dohodli na Hvězdy nám nepřály, na které jsme se chtěli podívat ještě když jsem byla v nemocnici.

---

Nechápu to.

Moje první láska a udělá mi něco tak hrozného a nechutného. Znásilnil mě. Přitáhla jsem si kolena víc k bradě a sama, v koutě tmavého pokoje, jsem brečela. Schoulená v klubíčku a bezbraná, navíc slabá. Celý obličej, včetně mých holých kolen a rukou jsem měla mokrý od slz.

Celá jsem se třásla a tiskla víčka k sobě. Zuby mi drkotaly a z úst mi vycházely nepravidelné vzlyky. Uslyšela jsem kroky, které mířily ke mně. Byl to on, nikdo jiný. Můj tep i dech se začal zvyšovat poté, co si ke mně dřepl a svou dlaň položil na mé koleno.

Zatřásla jsem se a koutkem oka se dívala na něj. Jeho výraz byl neutrální a asi čekal, až se na něj podívám.

,,Vypadni," zašeptala jsem se strachem. Bojím se ho, bojím se, co ještě udělá.

,,Miláčku," zasmál se. Jeho smích mi vždy připadal roztomilý, takyže byl, ale teď se mi úplně znechutil. Nechtěla jsem se na něj podívat, nemohla jsem. Nechci ani slyšet jeho hlas nebo cítit jeho vůni. Nikdy už nechci vyslovovat jeho jméno nebo s ním trávit veškerý čas.

Ani sekundu.

,,Nech mě, prosím," rozbrečela jsem se ještě víc. Jsem tak neskutečně slabá.

,,Líbilo se ti to?" zeptal se a pohladil mě po vlasech. Ucukla jsem. ,,Jestli o někomu řekneš, zničím ti život a zabiju tě". Život jsi mi už ale zničil, Austine...