Daylight|Luke Hemmings

Chapter 4|In His Hause

Povzdechla jsem si.

„Víš jak jsi mě přivezl před barák," řekla jsem, načež kývl „no tak nás viděl tetin přítel a hned se mě ptal, kdo jsi a na další otázky," gestikulovala jsem a Luke se na mě pozorně díval „pak měl nějaký kecy, načež jsem ho odbila, prostě jsem sdělila svůj upřímný názor a pak jsem se kvůli němu pohádala s tetou".

Luke se na mě stále díval a šlo vidět, že "hltal" každé mé slovo.

„A co budeš dělat?" prolomil ticho.

„Nevím, ale domů se nevrátím," pokrčila jsem rameny.

„Tak pojď," vstal a pomohl mi. Vstala jsem a podívala se na něj.

„Kam jdeme?" řekla jsem, zatímco mě táhl k jeho autu.

„Budeš dnes spát u mě," zastavil se.

„Ale to přece nemůžu," zaprotestovala jsem a setřásla jeho ruku.

„Ale jo, tak pojď". 

O co mu šlo?

Nevím, jestli bych s ním měla jít. Ale část mě mi napovídala, ať mu věřím.

Oba jsme přidali do kroku a nasedli si do auta. Nastartoval a vyjel do města. Připoutala jsem se a nenápadně se podívala, jestli je i on.

K mému "překvapení" nebyl.

„Neřeš to, že nejsem připoutaný".

Jak mohl vědět, že přemýšlím zrovna nad týmhle?

„Ale no tak, Christy. Třeba to byla jen náhoda," řekl mi mozek. Asi měl pravdu.

Je zvláštní, že zrovna já si povídám s mozkem. Nedivila bych se, že by mě poslali k psychiatrovi.

Za 10 minut jsme přijeli před jeho dům. 

Byl takový opuštěný, ale zdál se útulný. Byl celý bílý a okna s černými závěsy tu byly jen zřídka.

Kolem domu byl dřevěný plot a za domem byl vidět kousek zahrady.

Vystopili jsme z auta a já následovala Lukea do domu.

Vešli jsme do velké chodby, byla zařízena ve starším stylu, ale i tak to na mě působilo příjemně. Šla jsem k pravé stěně, na které visely různé obrazy a fotografie.

Zvedla jsem ukazováček a pomalu jim přejížděla po pozlaceném rámu jednoho z obrazu. 

Zobrazoval tříčlennou šťastnou rodinu. Muž s krátkými hnědými vlasy, žena s blond vlasy, která byla těhotná a u nich stál malý blonďatý chlapeček.

„Christy," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Luka opírajícího se o zábradlí schodiště, které vedlo do patra.

„Promiň," vydechla jsem a sklopila pohled.

„V pohodě," usmál se „pojď nahoru. Ukážu ti, kde budeš spát". Přikývla jsem a následovala ho do patra.

Vyšli jsme schody a vydali se do prava. Došli jsme k posledním dveřím, které otevřel.

„Wow," vyslovila jsem, protože více slov jsem nemohla říct. U stěny byla manželská postel s černými prostěradly. Stěny byly bílé a dřevěnou podlahu zdobil jeden velký černý huňatý koberec, který ležel před postelí.

Naproti postele byla velká dřevěná skříň v tmavší barvě. U postele byl malý noční stolek s lampičkou.

Velké okno s černými závěsy, které, jak jsem si všimla, byly všude a dveřmi na balkon.

Lukova ruka se ocitla na mých zádech.

„Chovej se  tu jako doma," řekl a já přikývla. Odešel a zavřel za sebou dveře. Rozešla jsem se ke dveřím od balkonu a otevřela je.

Můj pohled spočinul na les. Ano, les. Možná jste někteří čekali, že řeknu něco jako- rozzářené město nebo tak nějak. Ne. Byl to les. A abych přiznala pravdu, nečekala jsem to.

Po cestě jsem si všimla, že jsme vyjeli trochu víc z města.

Ale kdo, by chtěl v takovém věku, jako je Luke, bydlet hned u lesa? No, já určitě ne.

I když... ten výhled byl úžasný. Sice jsem věděla jen stromy, ale i tak, mě něco na tom výhledu uchvátilo.

Ticho a klid, které rušilo jen zpěv ptáků v lese. Ale teď už se Lukovi ani nedivím, že tu chce bydlet. Odpočinout si od každodenního života v rušném městě, kde je jen hluk z aut, smrad z cigaret a hrozné ovduší, které nikomu neprospívá.

Bylo to jako nějaké "útočiště", když chcete vypadnout z města a neposlouchat ten hluk.

Z mých klidných myšlenek, jak je toto místo úžasné, mě vytrhl mobil.

Teta. Mám jí to vzít nebo ne?

„Christy," řekla roztřepeným hlasem.

„Neboj se o mě, jsem u kamaráda. Zítra se vrátím," a s těmito slovy jsem ji to položila.

Povzdechla jsem si a mobil vrýtila zpět do kapsy. Dostala jsem hlad. Jen aby ne, když jsem nejedla od oběda a teď je něco kolem půl osmé.

Otevřela jsem dveře a po schodech se vydala dolů. Jako první jsem vešla do kuchyně, kdy nebyl.

Když říkal, ať se mám chovat jako doma, myslel tím, že mu můžu vlízt do ledničky? Těžko říct.

Šla jsem do obýváku, kde seděl na gauči a přepínal kanály.

Přisedla jsem si k němu, načež odložil ovladač na stůl. Nechal na nějakým hudebním kanálu, kde hrála zrovna Nirvana.

„Máš dobrý vkus," řekla jsem a myslela to vážně. Málo kluků, které chodí k níám do třídy poslouchá takovou dobrou hudbu jako Nirvana, The Blink 182, Green Day nebo podobné skupiny.

Dnešní skupiny nestojí za nic. Nemůžu říct, že jim to nejde, ale když porovnáte třeba Nirvanu a One Direction, tak se jedná úplně o něco jiného. Jak v žánrech, tak i v textech či stylu. No prostě ve všem.

„Díky a ty máš hlad," řekl s úsměvem.

„Jak to víš?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny- zase.

„Jsi snad věštec nebo čteš myšlenky?" zeptala jsem se s pobavením. Jeho oči se doširoka otevřely. Je v rozpacích. Ale proč?

„Ne nejsem," řekl rychle a vstal „pojď za mnou". Vstala jsem a následovala ho do kuchyně.

„A co by jsi chtěla?" zeptal se „nic tu nemám".

„To je v pohodě. Já se přizpůsobím," řekla jsem a s těmito slovy otevřela ledničku. Prázdná.

„A nebo taky ne," zasmála jsem se, načež se Luke uchechtl.

„Počkáš tu? Za chvíli budu zpátky".

„Jo jasně," přikývla jsem a Luke odešel.

„Buď opatrná a nezlob," pohrozil mi prstem, jako pětiletému dítěti.

„Neboj," usmála jsem se a Luke za sebou zavřel dveře.