Daylight|Luke Hemmings

Chapter 33

Luke's POV:

Z mého, zvláštně klidného, spánku mě vyrušil zvuk padajícího předmětu. Vší silou jsem se vymrštil do sedu a snažil se zvyknout na světlo, které přicházelo z lampy u domu. Ohlédl jsem se kolem sebe a rychle vstal, když jsem zjistil, že tu Christy není.

Sakra, kde zase je?! Doufám, že se šla jen napít a nic se ji nestalo. Svižným trhnutím jsem otevřel dveře a seběhl rychle dřevěné schody. Zastavil jsem se v kuchyni, ze které vyzařovalo světlo. Poměrně hluboce jsem si oddychl, když jsem zjistil, že sedí  v klidu na židli s pivem v ruce? Byl jsem v pohodě, než jsem si všiml, že tam není sama.

,,Co tady děláte?" zeptal jsem se chraplavým hlasem. Oba zdvihli hlavu a podívali se mým směrem.

,,Promiň, jestli jsme tě vzbudili," pousmála se lehce Christy, nacož Ash přikývl. ,,Jen si povídáme".

,,Dobře, ale pojď spát. Zítra je škola a teď je...," naklonil jsem se, abych se podíval na hodiny, ,,dvě ráno".

,,Jen to dopiju," zavrčela a zdvihla flašku piva k ústům. Po pár vteřinách ji vrátila zpět na stůl a vstala. Trochu zavrávorala, takže jsem k ní udělal pár rychlých pohybů a naštěstí včas ji chytil. Muselo to být tím, jak byla unavená, protože pivo, které pila, bylo nealko.

Beze slova se narovnala a zmizela nahoře. Nechápavě jsem se podíval na Ashtona, který jen jednoduše pokrčil rameny. Mávl jsem rukou a zamířil zpět nahoru.

Pomalu jsem otevřel dveře, aby minimum světla proniklo do místnosti a zase je za sebou zavřel. Nezvládá to. Nejen podle její výrazů, který mimochodem vypadal nepřítomně, ale i podle jejích myšlenek.

Vím, že je ode mě hnusné, že si jen tak čtu a prohlížím její myšlenky, ale nemůžu si pomoct. Chci vědět, čím se trápí a hlavně ji chci pomoct.

Postel se pod mou vahou poté, co jsem si na ni lehl. Ležel jsem těsně vedle ní, ruce měl spojené na břiše a tiše, jako ona, pozoroval strop.

,,Lukeu?" promluvila po chvíli tiše. Lehce jsem otočil hlavu směrem k ní a čekal, co řekne dál. ,,Já se bojím," zavrtěla hlavou, jakoby tomu nemohla uvěřit. ,,Co když se něco stane?".

,,Nic se ti nestane, věř mi," slabě jsem se pousmál, i když to nemohla vidět. Nedovolím, aby ji někdo ublížil.

,,Nemůžeš mě hlídat celé dny i noci. Jednou se něco zvrtne a...," nedořekla větu, protože se ji zlomil hlas. Nechtěl jsem ji vidět zlomenou, tak bezmocnou. ,,Myslím, že až teď jsem si začala uvědomovat, jaké mi hrozí nebezpečí. Ale to není vše".

Nevěděl jsem, co tím chce říct. Co není vše? Začal jsem se bát. Ale to, co řekla mě naprosto zlomilo.

,,Měli bychom se přestat stýkat," šeptla tiše, až jsem si myslel, že jsem ji nerozuměl.